dleem, vydavatelem našeho listu, vysvětluje mu celou situaci a on ji považoval za tak důležitou, že mi slíbil přednésti ji příštího ráno Siru Georgeovi Beaumontovi, našemu šéfovi. Bylo pak ujednáno, že budu psáti domů přesné zprávy o našich dobrodružstvích ve formě za sebou jdoucích dopisů Mc. Ardleovi a že tyto listy budou buď uveřejňovány v »Gazettě«, jakmile dojdou, nebo že budou uveřejněny později, podle přání profesora Challengera, neboť jsme dosud nevěděli, jaké podmínky připojí k oněm pokynům, jež nás měly vésti do neznámé země. Jako odpověď na telefonický dotaz neobdrželi jsme od něho nic určitého, kromě hromování proti tisku, končícího s poznámkou, že jestliže mu udáme náš parník, podá nám veškeré vysvětlivky, o nichž se domnívá, že budou vhodny, až v okamžiku našeho odplutí. Druhá naše otázka nedoznala odpovědi vůbec, kromě žalostného bekotu jeho ženy, jež nám sdělovala, že její manžel jest již v náladě velice rozčilené a že doufá, že nepodnikneme již nic, abychom ji ještě nezhoršili. Třetí pokus, který se udál později, průběhem dne, vyvolal obrovské břinknutí a následující potom zprávu telefonické centrály, že profesor Challenger rozbil svoje naslouchátko. Potom jsme se vzdali dalších pokusů o spojení.
A teď, trpěliví čtenáři, vás již nebudu přímo oslovovati. Od té chvíle (dojde-li vás vůbec nějaká další zpráva), bude to pouze prostřednictvím listu, který zastupuji. Vkládám do rukou vydavatelových toto vypravování o událostech,
