Přitáhl jsem k ní svoji židli o něco blíže.
»Ale jak jste mohla věděti, že jsem se o vás chtěl ucházeti?« tázal jsem se se skutečným údivem.
»Což pak toho ženy nevědí vždy? Domníváte se snad, že by některá žena na světě mohla býti takto bezděčně překvapena? Ale, Nede, naše přátelství bylo přece tak dobré a tak příjemné! Jaká by to byla škoda, kdyby se mělo pokaziti! Což pak necítíte, jak je to krásné, když mohou spolu mladý muž a mladá žena mluviti tváří v tvář tak jako my?«
»Nevím toho, Claudie. Vidíte, dovedu mluviti tváři v tvář se — se staničním dozorcem.« Nedovedu si vysvětliti, jak se tento úředník ocitl v naší záležitosti. Ale přicupal sem a oba jsme se mu zasmáli. »Ale to by mne ani v nejmenším neuspokojovalo. Chci vám položiti ruku kolem pasu a chci, aby se vaše hlava sklonila na moje rameno a — Claudie — — —«
Když zpozorovala, že bych chtěl některé z těchto svých přání uvésti ve skutek, vyskočila ze židle.
»Pokazil jste všechno, Nede,« řekla. »Pokavad se nedostaví takové věci, jest vše tak krásné a přirozené! Jaká škoda! Proč pak se neovládáte!«
»Já jsem to přece nevynalezl,« pravil jsem prosebně. »Je to přece přirozené! Je to náklonnost.«
»Nu, možná, že by to bylo jiné, kdyby byla
