Tato stránka nebyla zkontrolována
Když nesmíme se více míti rádi…
A ty jsi řekla: — Nikoli! VRCHLICKÝ. |
Ó darmo, darmo, nikdy, nikdy více
ten štěstí den se v srdce nenavrátí
a to, co kmitlo zaníceným čelem,
to tesknou už jen upomínkou vlá ti
jak píseň smutku v srdci osiřelém —
Ó darmo, darmo, nikdy, nikdy více.
Ó Marie, zda vzpomeneš si někdy
těch sladkých snů, jež dosnili jsme záhy,
zda do tvých nocí někdy kmitne maně
stín lásky naší bolestný a drahý
a zda jak já tam k očím stiskneš dlaně?
Ó Marie, zda vzpomeneš si někdy?
Můj miláčka, co ještě víc nám zbylo
než upomínka ztraceného mládí!
Nad ruinami jeho v těžkém bolu,
když nesmíme se více míti rádi,
pojď, půjdem aspoň chvíli plakat spolu —
můj miláčku, co ještě víc nám zbylo? —
