Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/110

108

 Ten šílený a fantastický rej
 mne horečným a těžkým sněním chvátí —
 ó nedívej se na mne, nedívej,
 ten pohled jeden vše mi zpátky vrátí,
 ten pohled v duši zase oživí mi
 vše zapadlé — ó nech mne, nech mne, nech,
 proč jarem dýchat v mráz té dlouhé zimy,
 a staré rány jítřit nadarmo!

 A přece, drahá, přece, zdá se mi,
 že s obrazu se stín tvůj ke mně chýlí
 že je opět jaro na zemi
 že být mohu šťastným opět chvíli,
 že voní bez, kde spolu sešli jsme se,
 a že je kolem vlídný, hvězdný mír
 a ptačí zpěv se vzduchem chví a třese
 a v podvečer šum lesů umlká.

 A my v tom tichu, jímž jen slavík štká,
 v tom svatém tichu my jen, drahá, sami,
 u nožky tvé se modrá podléštka,
 tvá hlavinka se kloní myšlénkami
 a ruka má tvou malou ručku hledá
 a druhá bloudí nocí vlasů tvých,
 a jak tvé ňadro vlnivě se zvedá,
 mou těžkou hlavu sladce kolébá.

 A oč tě oko prosí, ty to víš,
 jsme sami dva a večer tiše padá
 a v lokti mém se náhle celá chvíš,
 jak líbám, líbám ústa tvoje mladá,
 a směješ se a pláčeš, dech tvůj žhavý
 s mým dechem splývá v moři polibků,
 a dech tak čistý vlá kol naší hlavy,
 jež k ňadrům padá štěstím opilá.