Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/106

 Pot mrazivý na bledém čele vstane
 a lítost div že prsa nezláme —
 a naříká to v duši mukou rvané
 a po vzdálených touha žárem plane —
 a kol jen cizí tváře neznámé.

 Tam blouznil jsem, kde jsou ty drahé tváře,
 kde otec, bratři a kde sestry jsou,
 a blouznil jsem, se s hrůzou smrti sváře,
 až na černé a opuštěné káře
 mne s mrtvolami jiných odvezou.

 A výkřik na rtu umírá a hyne,
 ten výkřik v duši nikdo neslyší
 a ty dvě ruce suché tak a siné
 kol hledají… a vše než s nocí splyne,
 je člověk v smutku hrobu nejbližší.

 A níž pak splývá těžká mlha šerá,
 zrak upřený se dívá v tmavou dál
 a stíny táhnou jako za večera…
 až zašeptáš: »Jsem ještě živ? — leč včera
 mně příšerný a těžký sen se zdál.«

 Ah, vzpomínám, teď jsem zas doma, doma
 a do lesů jdu opět o holi,
 jich dech mne líbá vášnivýma rtoma
 a u lesa, to ty jsi, vesničko má,
 to střechy tvé a to tvé topoly.

 To žlutá pole, kde zas žiju znova,
 lavičky známé, známé procházky,