Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu/109

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


špicí položen na wrchol skály u samé růže. Mladoň poznáwaje dobrotu a moc Boží bez bázně pustí se po zlatých špruhách nahoru a šťastně se dostane k swé milence. Něžnou růži wezme za swá ňadra, slawík mu sedne na rameno, a orel sletí sám dolů. Tu se opět woda zapěnila, wysoce zhůru wystřikla, a tisícerými perličkami wšecky pokropila; tím křtem se ale změnil orel w mladého muže, slawík w pěknou ženu a růže w krásnou pannu, aniž co po změně zůstalo, wyjmouc dwa růžowé lístky, které byly utkwěly na twáři sličné Violy. Otec a máti si padli do náručí, ale uzardělá panna měla lehounce hlawu na prsou mládencowých skloněnou, kde před chwílí co růže spočíwala. Po paprscích slunečních sestoupl dolů Violin anděl strážce, a požehnal swou milou schowanku. Když se ty dwa párky poněkud zpamatowaly, nebylo po zlatém žebříku ani památky, a rybník nebyl ohražen nepohnutelnou zlatou zdí, nýbrž rákosí zelené jak brčál šumělo a sklánělo se k wodě.

Sedli tedy wšickni čtyři na loďku a plouli k chaloupce. Tam slawili Mladoň a Viola swé zasnoubení a potom teprw se odstěhowali do zámku, který Mladoňowi co dědictwí připadl. Otec a matka nechtěli se ale s lesní chaloupkou rozloučit.