winným zůstal, a ona ho w dwacátém roku zabiti mohla. Ten si oblíbil Violu a Viola jeho. Dnes ráno, když wyšla za les a newědomky kročila na půdu čarodějnice, zaklela ji ta ze zlosti w růži, a wsadila na špici té skály, kdež jsou i rodiče její. Zde pod stromem sedí ten mládenec, a kdyby wěděl, že ji může wyswobodit, jistě by to učinil.“
„A řekni, jak by se to státi mohlo?“ ptala se zase druhá.
„Ne jinak, než že by musel mladík hranici pro Burku udělat, do její ložnice se nějak wkrást, a ji do ohně hodit. Má ale Burka okolo lewé ruky hada, jenž ji dělá silnou, a kdo koliw na ni křiwě sáhne, toho on uštkne, že hned mrtew padne. Musel by dát tedy mládenec pozor, a hadowi dýkou hlawu probodnout; tím by čarodějnice seslabla, a bránit se nemohla. Popel její by pak do tohoto rybníka hodit musel, a Pánbůh by mu na skálu pomohl. Jestli se to nestane, bude mládenec třetí den mrtew a Viola zůstane na wěky zaklena.“
Když takto wlašťowička swé wyprawowání byla skončila, uletěla s družkou swou do lesa. Mladoň, jenž každičké její slowo slyšel, wšecko bedliwě w mysli swé uložil. Radostně wyskočil, koukl ještě jednou
