„Který je přece starší z nich, a který mladší?“ ptal se otec králowny.
Ta myslíc že se ptá manžel proto, by wěděl, který má býti nastáwajícím králem, podstrčila swého mazánka za staršího. Král milowal sice swé děti stejnou mírou, ale když přišli do mládeneckých let, slyšel přece starší jmenowati mladšího budoucím králem, a to mu bylo líto tak, že ho žiwot doma omrzel, a on jen do swěta toužil. Jedenkráte si swou bolest a lítost malému koníkowi stěžowal, a powídal mu, že by nejraději z domu pryč.
Tu mu odpowí kůň lidským hlasem: „Když se ti doma nelíbí, jdi do swěta, ale bez otcowa dowolení nechod ani krok. Radím ti wšak, abys nebral žádného s sebou, a na jiného koně nesedal, než na mne. Bude to k twému štěstí.“
Princ se podiwil, že mluwí kůň lidským hlasem a ptal se ho, jak to přichází.
Koník mu odpowěděl: „Na to se mne neptej; já chci býti twým ochrancem a rádcem dokud mne poslouchati budeš.“
Princ přislíbil koníkowi, že se we wšem podle jeho rady zachowá, a odešel do zámku tázati se otce, smí-li do swěta. Když swou žádost rodičům přednesl,
