Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/56

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


chwíli jdi mi s očí. A ty,“ obrátil se k matce, „powěz kde je ta paní, jižto střewíc náleží. Ona prý je skryta w twém domě?“

„Ach odpusťte, milosliwý kníže! Já za to nemohu, ona nechtěla jíti, a poslala sestru; je-li ta stydliwá, je tam ta ještě stydliwější. Než když poroučíte, musí wám býti po wůli.“

Wzala střewíc a šla k Dorolce, myslíc že se jí to snad po druhé lépe podaří. Dorotka nemohla ale pro palec do střewíce.

„I co je o palec, uříznem ho,“ prawila matka.

„Ráda si to dám udělat, jen když budu kněžnou,“ řekla Dorotka, dala si palec uříznout a matka ji wedla ku knížeti. Ačkoli se zdála býti stejné welikosti s neznámou, a twáří krásnějších než Baruška, přece se knížeti ještě nelíbila. Než při tom wšem wzal ji s sebou.

Tu začne zase nešťastný pejsek: „Haf, haf, haf, náš pán si weze bezprstou ženu!“

„Co ten psík zase štěká?“ prawil pán a wolal ho k sobě.

„Hal, haf, haf, náš pán si weze bezprstou ženu,“ opakowal pes.

Tu se opět kníže na newěstu obořil, a střewíc musel s nohy. I widěl oprawdu, že jí palec schází.