chwíli jdi mi s očí. A ty,“ obrátil se k matce, „powěz kde je ta paní, jižto střewíc náleží. Ona prý je skryta w twém domě?“
„Ach odpusťte, milosliwý kníže! Já za to nemohu, ona nechtěla jíti, a poslala sestru; je-li ta stydliwá, je tam ta ještě stydliwější. Než když poroučíte, musí wám býti po wůli.“
Wzala střewíc a šla k Dorolce, myslíc že se jí to snad po druhé lépe podaří. Dorotka nemohla ale pro palec do střewíce.
„I co je o palec, uříznem ho,“ prawila matka.
„Ráda si to dám udělat, jen když budu kněžnou,“ řekla Dorotka, dala si palec uříznout a matka ji wedla ku knížeti. Ačkoli se zdála býti stejné welikosti s neznámou, a twáří krásnějších než Baruška, přece se knížeti ještě nelíbila. Než při tom wšem wzal ji s sebou.
Tu začne zase nešťastný pejsek: „Haf, haf, haf, náš pán si weze bezprstou ženu!“
„Co ten psík zase štěká?“ prawil pán a wolal ho k sobě.
„Hal, haf, haf, náš pán si weze bezprstou ženu,“ opakowal pes.
Tu se opět kníže na newěstu obořil, a střewíc musel s nohy. I widěl oprawdu, že jí palec schází.
