„Ale milý synu, kde wezmu tolik zlata?“
„Čeho se ti nedostane, wezmi w chrámě, aneb kaž slíti domácí bůžky, zámek se zlatou střechou musím míti.“
Sebral tedy král zlato kde mohl, a dal wystawět Soběslawu zámek se zlatou střechou. „Ať si ji lépe hlídáš, než Slawomil,“ řekl synowi, když bylo wšecko hotowo.
„To si byl Soběslaw již dáwno umínil. Prwní noc ani do postele nelehl; wzal zbraň, dal si natrhat bodláků a šel hlídat. Nedaleko zámku se skryl, zbraň uchystal a bodláky si otočil kolem krku, kdyby se mu, chtělo podřímnout, aby ho píchli. Noc byla tmawá, naslouchal tedy pilně, na které straně se co šustne; až do půlnoci bylo ticho. Najednou se strhne u zámku náramný šramot, Soběslaw, honem wyskočí a w tu stranu střelí; hluk owšem utichl, ale že bylo tma, newiděl co se dělo, a je-li střecha odnešena čili nic. Běžel do otcowského zámku a udělal powyk, lidé přiběhli se swícemi, a tu widěli u zámku potok krwe a w ní ukrutánský palec z obra; střecha byla pryč. „I to nic nedělá,“ řekl Soběslaw k swému bratru, „Wšak mi toho zloděje dostanem, až se rozední, půjdem po krwawé stopě za ním, a jistě pelech jeho najdeme.“
