„Já se milerád sprawedliwému rozkazu podwoluji. Poslyš tedy: než bude druhá čtwrt měsíce, přijde pro oba spráwce čert, w tu a tu hodinu, ten a ten den, a w ouplňku přijde pak i pro tebe, knížecí milosti, a wšecky tři wás za žiwa do pekla odnese.“
„Do wězení odwedte toho lžiwého šejdíře!“ poručil kníže, a služebníci učinili podle rozkazu. W srdci nebylo knížeti jak se stawěl; slowa hwězdářowa otřásla ním jako hlas soudný. Poprwé se w něm ozwalo swědomí! Spráwce odwezli na polo mrtwé domů, žádný z nich do huby newzal. Sebrawše wšechno jmění swé, sedli do wozů, ujeli na swé statky a dali hrady se wšech stran zatarasit, aby pro ně čerti přijíti nemohli. Kníže se obrátil na prawou cestu, žil tiše a pokojně, a zponenáhla se pouštěl do sprawowání země, doufaje, že se snad přece krutý osud newyplní.
O těch wěcech neměl chudý owčák ani zdání; den jak den pásal swé stádo a nestaral se pranic, co se we swětě děje. Jednoho dne z nenadání stojí před ním čert a prawí k němu: „Přišel jsem, owčáčku, bych se ti za twou službu odměnil. Až bude čtwrt měsíce, mám odnést do pekla býwalé spráwce země, protože okrádali chudý lid a knížeti zle radili. Ale
