bral s sebou. Nyní se mi kliď s očí, a hleď jak se ji zbawíš.“
Pln mrzutosti štrachal se čert s pannou Kačenkou na zem. Slibowal jí hory doly, jestli se ho spustí, proklínal ji, ale wšecko nic platno. Utrmácen, rozzloben přijde se swým břemenem na jednu louku, kde mladý owčák w hrozitánském kožichu zaobalen owce pásl. Čert byl proměněn w obyčejného člowěka, a tudy ho owčák nepoznal. „Koho pak to nesete, příteli?“ ptá se důwěrně čerta. „Ach, milý člowěče, ledwa dýchám. Powažte jen, já šel swou cestou, na nic ani nepomysle, tu mi skočí ta ženská na krk, a nechce se mne žiwou mocí spustit. Chtěl jsem ji nést až do nejbližší wesnice a tam ji nějak odbýt, ale nejsem w stawu, nohy pode mnou klesají.“
„No počkejte chwilku, já wám od té neodbyty pomohu, ale ne na dlouho, proto že musím zase pást; asi na půl cesty ji odnesu.“
„I to budu rád.“
„Slyšíš, ty, chyť se mne,“ křičel owčák na Káču.
Sotwa to Káča uslyšela, pustila se čerta a chytla se huňatého kožichu. Nyní měl štíhlý owčák co nést, Káču a hrozný welký kožich, který si byl ráno od
