Stránka:Božena Němcová - Čertův švagr — Kmotr Matěj - 1899.djvu/6

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
4
Boženy Němcové: Národní báchorky.


vnitřnosti kroutily, když ho pan desátník cvičil! — Často Petr skřípal zuby, tiskl prsty do zbraně a panu desátníkovi by se bylo vedlo jako tupým roháčům, kdyby si nebyl vzpomněl na uličku, které se bál jako smrti.

Jednoho dne dostal na několik hodin dovolenou a šel ven do polí. Dávno se necítil tak blažený jako tu chvíli, shodil se sebe těsný šat, pověsil jej přes rameno a vesele kráčel, jakoby šel na posvícení. Na jedné straně šlo šest sekáčů volným krokem po poli jako morová rána, a plné klasy skláněly zlaté hlavičky pod ostrými kosami. Druhá strana byla živější. Uprostřed pole stál žebřinový vůz s voly, a pacholek, na jehož klobouku se hodná kytka červenala, nakládal na něj mandele, chlapci a děvčata vázali, ta nosila, ona podávala. S každé tváře se pot jen lil, každá měla ruce krvavé a opuchlé od strniště a vedra slunečního, ale nikdo se na to neohlížel, všickni chvílemi vesele zpívali a po poli dováděli.

»Pomáhej Pánbůh!« pozdravil Petr, když přišel blíže nich.

»Dejž to Pánbůh, pojďte nám na pomoc!« křičela děvčata.

Petr hodil hbitě kabát na zem a pustil se do práce, při tom si zpíval a děvčata pokoušel. Ty se s prvu divily, ale za malou chvíli s ním zacházely, jako by od jak živa mezi nimi býval. Když byl vůz plný, položily na vrch pavuz, jedna vylezla nahoru a pověsila na přední konec věnec z klasu, chrpy, koukole a divokého máku, pacholek práskl do volů, děvčata a chlapci vzali na ramena hrábě, podávadla a jiné nářadí, Petr svůj kabát, a zpívajíce brali se všickni za vozem. Doma povídala čeládka hospodyni, jak jim pan voják pomáhal, a selka mu přinesla hnedle hrnek dobré smetany s chlebem, Petr to milerád přijal, potom dal s Pánembohem a šel, ale ne k městu, nýbrž k lesu. Slunce bylo již dávno zapadlo, a Petr ještě kráčel, až přišel po půlnoci na vršek, odkud viděl vesnici, v které byl zrozen. Byl rád, že si bude moci oddechnout; neboť na celé cestě ani nezastavil a pořád strachem trnul, jakoby ho desátník za krk držel. Ve vesnici ještě všecko spalo, jen štěkot psů a pění kohoutů rušilo ticho. U tetčina statku skočil Petr přes plot do zahrady, tiše se kradl