Kapitola XII.
Ku pamatování hned v mladosti na Pána Boha, předložením způsobu věku sešlého i smrti, kazatel probudiv, 8. a že všecky věci marností jsou, obnoviv, 12. knihu tuto schvaluje, a čemu by se každý nejpředněji z ní učiti měl ukazuje.
1 A pamatuj [1] na stvořitele svého ve dnech mladosti své, prvé než nastanou dnové zlí, a přiblíží se léta, o nichž díš: Nemám v nich zalíbení; 2 Prvé než se zatmí slunce a světlo, a měsíc i hvězdy, a navrátí se hustí oblakové po dešti; 3 V ten den, v kterémž se třísti budou strážní domu, a nakřiví se muži silní, a ustanou melící, proto že jich málo bude, a zatmí se ti, kteříž vyhlédají z oken, 4 A zavříny budou dvéře od ulice s slabým zvukem mlení, a povstanou k hlasu ptačímu, a přestanou všecky slibnosti zpěvu; 5 Ano i vysokosti báti se budou, a úrazu na cestě, a kvésti bude mandlový strom, tak že i kobylka těžká bude, a poruší se žádost; nebo béře se člověk do domu věčného, a choditi budou po ulici kvílící; 6 Prvé než se přetrhne provaz stříbrný, a než se rozrazí číše zlatá, a roztříští se věderce nad vrchovištěm, a roztrhne se kolo nad studnicí, 7 A navrátí se [2] prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal. 8 Marnost [3] nad marnostmi, řekl kazatel, a všecko marnost. 9 Čím pak byl kazatel moudřejší, tím více vyučoval lid umění, a rozvažoval, zpytoval, i složil [4] množství přísloví. 10 Snažovaltě se kazatel vyhledati věci nejžádostivější, a napsal, což pravého jest, a slova věrná. 11 Slova moudrých podobná ostnům a hřebíkům vbitým, slova skladatelů, kteráž jsou vydána od pastýře jednoho. 12 A tak tedy jimi, synu můj, hojně dosti osvícen býti můžeš. Dělání knih mnohých žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení těla. 13 Summa [5] všeho, což jsi slyšel: Boha se boj, a [6] přikázaní jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží. 14 Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede [7] na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, zlou.
- ↑ Přísl.3,6.
- ↑ k.8,20. 1 Mojž.3,19.
- ↑ k.1,2.
- ↑ 1 Král.4,32.
- ↑ 1 Tim.1,5.
- ↑ Mich.6,8.
- ↑ k.11,9. 2 Kor.5,10.
Píseň Šalomounova
Kapitola I.
Církev milostí chotě svého zažžená žádá přebývati s ním. 5. A předloživši mdlým u víře, aby se na její zevnitřní před světem nesličnosti nehoršili, 7. s chotěm svým milostně a důvěrně rozmlouvá.
1 Píseň nejpřednější z písní Šalomounových. 2 Ó by mne políbil políbením úst svých; nebo lepší jsou milosti tvé nežli víno. 3 Pro vůni masti tvé jsou výborné, mast rozlitá jméno tvé; protož tě mladice milují. 4 Táhniž [1] mne, a poběhnem za tebou. Uvedltě mne král do pokojů svých, plésati a veseliti se v tobě budeme, a vychvalovati milosti tvé více než víno; upřímí milují tě. 5 Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské, tak jako stanové Cedarští, jako opony Šalomounovy. 6 Nehleďte na mne, žeť jsem snědá, nebo jsem obhořela od slunce. Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili mne, abych ostříhala vinic, a vinice své nehlídala jsem. 7 Oznam mi ty, kteréhož miluje duše má, kde paseš? Kde dáváš odpočinutí o poledni? Nebo proč mám býti tak jako poběhlá při stádích tovaryšů tvých? 8 Jestliže nevíš, ó [2] nejkrašší mezi ženami, vyjdi po šlepějích ovcí, a pas kozlátka svá podlé obydlí pastýřů. 9 Jízdě v vozích Faraonových připodobňuji tě, ó milostnice má. 10 Líce tvá okrášlena jsou ozdobami, a hrdlo tvé halžemi. 11 Ozdob zlatých naděláme tobě s proměnami stříbrnými. 12 Dotud, dokudž král stolí, nardus můj [3] vydává vůni svou. 13 Svazček mirry jest mi milý můj, na prsech mých odpočívaje.
