dobný Synu člověka, maje na hlavě své korunu zlatou, a v ruce své srp ostrý. 15 A jiný anděl vyšel z chrámu, volaje hlasem velikým na toho, kterýž seděl na oblaku: Pusť srp svůj, a žni; neboť přišla tobě hodina žně, nebo již dozrala žeň země. 16 I spustil ten, kterýž seděl na oblaku, srp svůj na zem, a požata jest země. 17 A jiný anděl vyšel z chrámu toho, kterýž jest na nebi, maje i on srp ostrý. 18 Opět vyšel jiný anděl z oltáře, kterýž měl moc nad ohněm, a volal křikem velikým na toho, kterýž měl srp ostrý, řka: Pusť srp svůj ostrý, a zbeř hrozny vinice zemské; neboť jsou uzrali hroznové její. 19 I spustil anděl srp svůj na zem, a sebral vinici země, a vmetal do jezera velikého hněvu Božího. 20 I tlačeno jest jezero před městem, a vyšla krev z jezera až do udidl koňům za tisíc a za šest set honů.
Kapitola XV.
1 Potom viděl jsem jiný zázrak na nebi veliký a předivný: Sedm těch andělů majících sedm ran posledních; nebo skrze ně má dokonán býti hněv Boží. 2 A viděl jsem jako moře sklené, smíšené s ohněm, a ty, kteříž svítězili nad tou šelmou a obrazem jejím a nad charakterem jejím i nad počtem jména jejího, ani stojí nad tím mořem skleným, majíce harfy Boží, 3 A zpívají píseň Mojžíše, služebníka Božího, a píseň Beránkovu, řkouce: Velicí a předivní jsou skutkové tvoji, Pane Bože všemohoucí, spravedlivé a pravé jsou cesty tvé, ó Králi svatých. 4 Kdož by se nebál tebe, Pane, a nezveleboval jména tvého? Nebo ty sám svatý jsi. Všickni zajisté národové přijdou, a klaněti se budou před oblíčejem tvým; nebo soudové tvoji zjeveni jsou. 5 Potom pak pohleděl jsem, a aj, otevřín byl chrám stánku svědectví na nebi. 6 I vyšlo sedm těch andělů z chrámu, majících sedm ran, oblečeni jsouce rouchem lněným, čistým a bělostkvoucím, a přepásáni na prsech pasy zlatými. 7 A jedno ze čtyř zvířat dalo sedmi andělům sedm koflíků zlatých, plných hněvu Boha živého na věky věků. 8 I naplněn jest chrám dymem od slávy Boží a od moci jeho, a žádný nemohl vjíti do chrámu, dokudž se nevykonalo sedm ran těch sedmi andělů.
Kapitola XVI.
1 I slyšel jsem hlas veliký z chrámu, řkoucí těm sedmi andělům: Jděte, vylíte sedm koflíků hněvu Božího na zem. 2 I šel první, a vylil koflík svůj na zem, i vyvrhli se vředové škodliví a zlí na lidech, majících znamení šelmy, a na těch, kteříž se klaněli obrazu jejímu. 3 Zatím druhý anděl vylil koflík svůj na moře, a učiněno jest jako krev umrlého, a všeliká duše živá v moři umřela. 4 Potom třetí anděl vylil koflík svůj na řeky a na studnice vod, i obráceny jsou v krev. 5 I slyšel jsem anděla vod, řkoucího: Spravedlivý jsi, Pane, kterýž jsi, a kterýžs byl, a svatý, žes to usoudil. 6 Poněvadž krev svatých a proroků vylévali, i dal jsi jim krev píti; nebo jsou hodni. 7 I slyšel jsem jiného od oltáře, kterýž řekl: Jistě, Pane Bože všemohoucí, praví jsou a spravedliví soudové tvoji. 8 Potom čtvrtý anděl vylil koflík svůj na slunce, i dáno jest jemu páliti lidi ohněm. 9 I pálili se lidé horkem velikým, a rouhali se jménu Boha toho, kterýž má moc nad těmi ranami, a však nečinili pokání, aby vzdali slávu jemu. 10 Tedy pátý anděl vylil koflík svůj na stolici té šelmy, i učiněno jest království její tmavé, i kousali jazyky své pro bolest. 11 A rouhali se Bohu nebeskému pro bolesti své a pro vředy své, a však nečinili pokání z skutků svých.
