ale ten, kterýž by byl povolán od Boha, jako i Aron. 5 Tak i Kristus ne sám sobě té cti osobil, aby byl nejvyšším knězem {biskupem}, ale ten, kterýž řekl jemu: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe. 6 Jakž i jinde praví: Ty jsi kněz na věky podlé řádu Melchisedechova. 7 Kterýž za dnů těla svého modlitby a ponížené prosby k tomu, kterýž ho mohl zachovati od smrti, s křikem velikým a slzami obětoval, a vyslyšán jest v tom strachu. 8 A ačkoli byl Syn Boží, z toho však, což strpěl, naučil se poslušenství. 9 A tak dokonalý jsa, učiněn jest všechněm sebe poslušným původem spasení věčného, 10 Nazván jsa od Boha nejvyšším knězem {biskupem} podlé řádu Melchisedechova. 11 O kterémž mnoho by se mělo mluviti, a to nesnadných věci k vypravení, ale vy jste nezpůsobných uší. 12 Nebo měvše býti v tak dlouhém času mistři, opět potřebujete učeni býti prvním počátkům výmluvností Božích, a učiněni jste mléka potřebující, a ne pokrmu hrubšího. 13 Kdožkoli zajisté mléka se drží, nechápá slova spravedlnosti; (nebo nemluvně jest.) 14 Ale dokonalých jest hrubý pokrm, totiž těch, kteříž pro zvyklost mají smysly způsobné k rozeznání dobrého i zlého.
Kapitola VI.
1 Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha, 2 Křtů učení, a vzkládání rukou, a vzkříšení z mrtvých, i soudu věčného. 3 A toť učiníme, dopustí-li Bůh. 4 Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého, 5 Okusili také dobrého Božího slova, a moci věka budoucího, 6 Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají. 7 Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha. 8 Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení. 9 A však, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme. 10 Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši, a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce. 11 Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost plné jistoty naděje, 12 Tak abyste nebyli leniví, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené. 13 Bůh zajisté zaslíbení čině Abrahamovi, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého, 14 Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe. 15 A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení. 16 Lidé zajisté skrze většího přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou. 17 A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu, 18 Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal,) měli přepevné potěšení, my, kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje. 19 Kterouž máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu, 20 Kdežto předchůdce pro nás všel Ježíš, jsa učiněn podlé řádu Melchisedechova nejvyšším knězem {biskupem} na věky.
