Žalm 11. (hebr. 12.) Prosba za Boží ochranu před podlými jazyky.
Nadpis (v. 1.). Stesk žalmistův na prolhanost a licoměrnost lidi. (v. 2. n.). Prosba, by nemohli vše ovládati svým dryáčnictvím (v. 4. n.). Bůh odpovídá a slibuje, že se ujme chudých, kteří jsou utiskováni od jedovatých jazyků (v. 6.). Věrnost a spolehlivost výroků Hospodinových budí v žalmistovi pevnou důvěru, že nedopustí, by stal se obětí lživých a štvavých řečí, třebas Bůh ve své nevyzpytatelné moci nechává množiti se lidi toho druhu (v. 7.—9.).
1Ku konci. Pro, oktávu. Žalm Davidův.
2 (Žalmista:) Pomoz mi, Pane, neboť ubývá zbožných,
neboť zmizeli spolehliví z lidstva.
3Neupřímně mluvívá druh druhu,
úlisnými rty a dvojím srdcem.
4Kéž by Pán vyplenil všeliké úlisné rty,
jazyky, jež zpupné řeči mluví.
5(Hrdopyšci:) Říkají: „Jazykem svým zvítězíme,
máme rty své, kdo je našim pánem?“
6(Hlas Boží:) „Pro bídu nuzných a nářek zubožených
nyní povstanu“ — dí Hospodin —
„zabezpečím je, zřejmě se jich ujmu.“
7(Žalmista.) Slova Hospodinova slova jsou ryzí,
stříbro v ohni přečištěné,
prosté zemin, protříbené sedmkrát.
8Ty, Pane, budeš zachovávati nás,
chrániti nás před tímto plemenem věčně.
9Vůkol bezbožní se potulují,
ježto tvá svrchovanost množí lidstvo.
Ž 11. — V. 1 - „Ku konci“ viz Úvod str. 151. n. — „Pro oktávu“ je jakýs takýs překlad záhadného hebrejského „‘Al Šeminíth“. Na oktávu některého svátku byl zpíván? Či o oktávu níže nebo výše? Schlögl pokládá „Šeminít“ za jméno zpěváckého sboru, jemuž včele stál sbormistr, majitel tohoto žalmu. (?) — Zdá se, že tento žalm sepsán byl 1. buď toho času, když David pletichami Edomce Doega a dvořanů tomuto podobných, stíhán, své rodiče pro jistotu do Moabska odstěhoval, potom pak na vyzvání proroka Gada opět do území Judova se navrátil (1. Sam 22, 1—5.); nebo 2. onoho času, když přemnozí k Absalonovi odpadávali (2. Sam 15, 13. n.). Mlčoch. — Žalmista mluví jménem mnohých (v. 2. 6. 8.), t. j stejně zbožně smýšlejících Israelitů.
V. 2. n. líčí velikou, všeobecnou neupřímnost a z ní plynoucí nespolehlivost. — Mají dvě srdce, dvoje smýšlení. Jedno pravé, které zakrývají a druhé falešné, padělané, které předstírají.
V. 5. I jindy byli buřiči lidu, kteří svými klamy a mamy, jež uměli obratně zastříti do hladkých a sladkých slov, domohli se veliké vlády nad lidem na jeho zkázu. Běda národu, který jest ovládán takovými lidmi!
V. 6. To plémě lidí zneužívá jazyka k tomu, by mohli jiné utlačovati. Nějaký čas zdá se, že Bůh nechává je bez trestu. Když však nadejde jeho chvíle, „povstane“ a učiní pořádek. Žádný strom neroste do nebe!
V. 7. „ryzí“ = čisté, beze lsti proti řečem lidským. — „prosté zemin“ zdá se býti glosa; tomu-li tak, má v. 7. toliko dva členy (řádky). — „sedmkrát“ = mnohokrát.
V. 9 - je porušen, proto různě překládán a vykládán. Dle Vulg. je žalmistovi podivno, že Bůh takové prolhané pokolení nechává potloukat se po světě, ano i množit se, ale připomíná si, že je to „ právo Nej vyššího, které člověk musí uznati a jemu se podrobiti. Tak vrací se Ž posledním veršem k počátku, kde si básník stýskal, že pravdomluvní a upřimní lidé bezmála již vymřeli.
