4Nikoliv tak bezbožní, nikoliv tak;
ale jak pleva, již vítr se země svívá.
5Protož bezbožní na soudu neobstojí,
ani hříšníci ve sboru spravedlivých.
6Neboť Hospodin zná cestu spravedlivých,
kdežto cesta bezbožných záhubou končí.
Žalm 2. Marno je vzpírati se vládě krále-Mesiáše.
Pohané nadarmo se bouří proti Bohu a jeho pomazanému (1.— 3.). Bůh má pro jejich námahy toliko — úsměv, ale potom, až přijde hodina jeho, strašná slova hněvu (4.-6.). Jeť pomazaný syn Boží a jemu dal Hospodin všecky národy, aby nad nimi panoval (7.—9.). Z toho vyvozuje žalmista naučení, aby se podrobili všichni žezlu pomazaného syna Božího (10.—13.).
1(Básník) Proč se bouří národové,
a kmeny kují marné plány?
2Scházejí se králové země,
vládcové se umlouvají
na Pána a jeho pomazaného:
V. 4. Nikoliv, nejsou jako stromy zavlažované hojnou vlahou. — Na Východě vymlácené obilí smíšené s plevami a se slámou, při mlácení rozdrcenou, bývalo a bývá dosud váto pod širým nebem tím způsobem, že proti větru vidlemi (věječkami) je házejí. Těžké zrno padá na zemi, plevy a slámu vítr odnáší a zavěje kdo ví kam. Takový zánik hrozil a hrozí bezbožným „lehkým“.
V. 5 - „Protož“, protože jsou toliko plevy. — Mesiáš bude tříbiti zrno a plevy; při tom tříbení duchů ukáže se, co v kom je (Lk 2, 34.). Zrno, t. j. spravedlivé shromáždí ve sbor, kterému se dostane mesiášského blaha, bezbožní budou z toho sboru spravedlivých vyloučeni, nedostane se jim štěstí mesiášského; to bude jejich zkáza. Tříbení duchů vyvrcholí a ukončí se při posledním soudu. — Srv. Job 21, 18; Is 17, 13; 29, 5; Os 13, 3; Mt 3, 12.
V. 6 — „zná“, schvaluje a odmění „cestu“, t. j. život spravedlivých; pečuje o ně také, kdežto bezbožné (nekající) ponechává svému osudu — záhubě. Srv. Ž. 36, 18; Přís 12, 10; 27, 23. — (Schlögl škrtá (právem?) 1c. 3de. a tak dochází dvou souměrných slok o 6 verších. Jiní jinak soudí o rozdělení na sloky.)
Ž 2. — V. 1 . Ž tento Sk 13, 33. jmenován dle rukopisu kanterburyského, Origena, Hilaria a Bedy „prvním“. To lze se sv. Basilem vyložiti tak, že náš Ž 1. býval pokládán za proslov k Žaltáři a proto nebýval číslován. Staré prameny některé dosvědčují, že býval Ž 2. spojován se Ž 1. v jeden celek (ač obsahem neslučitelný) a dle toho číslován. Pravděpodobně byl Ž 1. na nynější místo vložen teprve později a dle toho také číslováno, jak číslujeme dnes. — Dle Sk 4, 25. je skladatelem Ž 2. David. Někteří sice tvrdili, že davidský původ ze jmenovaného místa nutně neplyne, ale papežská biblická komise jej Davidovi připisuje. Viz Úvod str. 154 pozn. 24. Dramatická stavba Ž dodává mu mnoho života a názornosti. — Básník žasne, proč národové hlomozí, proč strojí revoluci proti pomazanému, t. j. králi řádně od Hospodina ustanovenému, tedy zákonitému, a tím i proti Bohu samému. Čeho tím dosáhnou? Marné namáhání!
V. 2. „pomazaný“ = hebrejsky mášíach (z toho mesiáš), = řecky christos (z toho Kristus) sluje Lv 4, 3. kněz, pak slují tak judští králové, zejména David (na př. Ž 17, 51; 20, 7; 83, 10.), patriarchové (Ž 104, 15.), ano í Cyrus (Is 45, 1.). — (Novější kritika (Zapletal) se domnívá, že „na (proti) Hospodina a jeho pomazaného“ je glosa, která je sice věcně správná, ale ruší souměrnost slokovou). — Kdo jest pomazaný, t. j. král v Ž 2. jmenovaný? Někteří myslili na Davida, na Šalomouna, Uziáše, Ezechiáše, jiní dokonce na Alexandra Jannea. Ale za Davida a Šalomouna nevzbouřili se národové tou měrou, jak líčí vzpouru Ž 2. Uziáš a Ezechiáš zdědili sice zeslabené království, ježto národové, kteří mu byli kdysi poddáni, od něho odpadli; nemáme však bližšího dokladu, z něhož bylo by lze vyvoditi, že skladatel Ž 2. míní jmenované krále. Dokonce zamítnouti dlužno názor o Alexandrovi. Dobyl sice vícera měst a přinutil jejich obyvatelstvo, aby přijalo náboženství mojžíšské;
