Mardocheus odkryl spiknutí proti králi
(2, 19.—23.)
19Když po druhé hledány byly panny a shromažďovány, (a) Mardocheus býval u brány královské — 20Ester dosud neprozradila původu a národnosti své podle příkazu jeho; cokoli totiž on jí přikazoval, zachovávala Ester, a tak všecko činila, jak činívala tehdy, když ji maličkou opatroval — 21tehdy tedy, když (právě) dlel Mardocheus u brány královské, rozhněvali se Bagatan a Tares, dva komorníci královští, kteří byli vrátnými, prvního prahu palácového strážci a chtěli povstati proti králi a zavražditi ho. 22To však neušlo Mardocheovi, ihned oznámil to královně Ester a ta králi jménem Mardochea, který tu věc na ni vznesl. 23Vyšetřováním byla věc potvrzena i byli oba pověšeni na šibenici. A bylo to napsáno na listy pamětní a vloženo do letopisů před králem.
Aman chtěl Židy v Persii vyhladit
(3, 1.—15; 13, 1.—7.).
Ježto se nechce Mardocheus Amanovi klaněti, zamýšlí Aman všecky Židy vyhubiti (3, 1.—6.). Losem vyšetřuje příznivý na to den a získává v svému záměru krále (3, 7.—9.). Král vydal vynos, by 13. dne posledního měsíce Židé byli pobiti, a dal jej rozeslati po všech perských provinciích (3, 10.— 15; 13, 1.—7.).
Hlava 3. — 1Potom král Asuerus povýšil Amana, syna Amadatiova, původu agažského; vyzdvihl křeslo jeho nade všecka knížata, která měl. 2Všichni služebníci královští, kteří byli u dveří palácových,
V. 19. Příbuzní králových žen měli přístup do hradu (ne však do harému), ano bývali ustanovováni za dozorce, vyzvědače a pod. úředníky (detektivy). — Byla to hlavní brána na jihovýchodu paláce u mostu. (Viz výše.)
V. 20. Esteřinu skromnost doporoučel v. 15; zde chválena její poslušnost a úcta k bývalému pěstounu, kterou mu zachovala i na trůně královském. — Ester mohla skrývati svůj židovský původ, ježto králi šlo jen o to, by měl krásnou ženu, nestaral se však o její národnost.
V. 21. Ti „komorníci“ byli „kleštěnci“. Též o Cyrovi svědčí Xenofon, že si vybíral za strážce toliko kleštěnce.
V. 22. Také Herodot svědčí, že Peršané věšeli (VI, 30; VII, 328). — „šibenice“ byl zaostřený kůl, na který byl napíchnut za hruď zločinec. (Takové „věšení“ zobrazeno také na vypuklinách assyrských.) Jindy býval na kůl napíchnut v rozkroku.
V. 21.—23. srv. s 12, 1.—4.
Hl. 3. — V. 1. Král jmenoval Amana „velkovezírem“. Hámán souvisí snad se jménem elamského boha Humman. Ham-Medháthá ve staroperštině: haomadata. — „původu agažského“, t. j. z medského města Agag, (či Agaz?) tedy Agažan (Oppert-Kaulen). Staří odvozovali Amana od Agaga, krále amaleckého (1. Sam 15, 8. nn.) že by byl tedy „Agagovec“.
V. 2. Klekati, ano i na zemi čelem se klásti (= „klaněli se“) nebylo na starém Východě považováno za projev úcty výhradně božstvu příslušný; staří tímto způsobem vyjadřovali svou oddanost ne toliko modlám, (Židé pravému Bohu), nýbrž i vrchnostem lidským, náboženským i světským. Tak prokazoval Abraham knížatům úctu, tak Mojžíš a Aron faraónům. Srv. 2. Sam 14, 22; 18, 22. Tak se kořil Esdráš, Nehemjáš králům perským, tak i Daniel. (Jinak měla se věc Dan 3, 5. nn.) Mohl tedy Mardocheus, ano i měl, ježto zákon tak velel, vzdáti Amanovi povinnou úctu, (jakou mohl Aman žádati týmže právem jako žádá dnes důstojník, aby mužstvo mu „salutovalo“). Níže 5, 9. se praví, že Mardocheus před Amanem ani nepovstal, ani mu neuhnul; nemožno však hájiti, že povstati neb uhnouti znamenalo by Amanovi božskou poctu vzdávati, jej zbožňovati! Dlužno proto vykládati odpor Mardocheův z jeho náboženského a národního sebevědomí; tu hrdost pokládal Mardocheus za náboženskou ctnost (srv. níže 13, 12.—14. nevida v ní pýchu; nelze však popříti, že zašel dále než dovoloval ohled na povinnost poddaného k zákonité vrchnosti. Proto nemá svatopisec
