člověk ten, dokud nepřestane jísti a píti! 4Když pak půjde spat, všimni si dobře místa, na kterém bude odpočívati; pak půjdeš, poodhrneš s nohou plášť, kterým se přikryje, položíš se a budeš tam ležeti; on ti pak poví, co bys měla činiti.“ 5Rut odpověděla: „Cokoli kážeš, učiním.“
6I šla na (to) humno a učinila všecko, co jí byla tchyně přikázala. 7Když Booz pojedl a napil se, když se rozveselil a lehl si u stohu snopů: přišla skrytě, poodhrnula mu plášť s nohou a položila se. 8Tu hle, (když bylo) již půl noci, ulekl se člověk (ten), zarazil se a zpozoroval, že mu leží žena u nohou. 9I řekl jí: „Kdo jsi ty?“ Ona odvětila: „Já jsem Rut, služebnice tvá; rozprostři plášť svůj na služebnici svou, nebo jsi příbuzný.“ 10„Požehnána jsi od Hospodina, dcero,“ — dí on — „tys první lásku poslednější (láskou) překonala; neboť
manželského práva, které bylo pro veřejné blaho zavedeno později (zejména když bylo manželství povýšeno na svátost), o kterém však Noemi neměla ani zdání. Dle našeho manželského práva by ovšem nesměla tchyně raditi své snaše, by činila podobně, jako Rut v tomto případě, ježtoby tak vydávala v nebezpečí hříchu snoubenka sebe i snoubence! — „jdi dolů“ — ježto Betlem byl asi na dvou pahorcích jako je dnes, bylo dlužno z města na pole a tedy také na humno „jíti dolů“. — Rut nesmí se ukázati Boozovi dříve, nežli se jídlem a nápojem občerství a bude dobré mysli. Zkušená žena ví, že chce-li kdo, by byla prosba jeho vyslyšena, nesmí přijíti v čas nepříhodný.
V. 4. „tam“, u nohou bude ležeti, jako k nohám pánovým padá prosebnice. S nohou poodhrne plášť, aby na sebe upozornila, spolu pak aby připomněla mu velmi šetrným působem, jaké právo jí dává zákon, nebude-li její prosba vyslyšena: zouti mu veřejně střevíce. Srv. Dt 25, 5. nn. Pláště se dotkne, ježto bude prositi, aby na ni „rozprostřel plášť svůj“. Srv. níže v. 9.
V. 5. n. je projev Rutiny poslušnosti; může poslechnouti, protože jí Noemi dle tehdejších poměrů nesváděla ke zlému činu, ani ji neuváděla do nebezpečí hříchu proti vdovské čistotě srdce. Ježto dle poměrů, které stanoví naše zákonodárství, znamenal by čin Noemin posílati snachu do nebezpečí hříchu (viz výše), snacha křesťanská nesměla by takového příkazu poslechnouti! — Noemi volila noc k žádosti o manželství také asi proto, by mohl Booz žádosti té vyhověti hned a v soukromí, dříve než by se kdo o věci dověděl a prve než by mohl naň kdo působiti, by žádost zamítl. — Toho, „co kázala“, bylo více než tu stručně podáno.
V. 7. Místo „u stohu snopů“ hebr. lépe „na kraj hromady“ (vymláceného obilí). — Rut není vedena pohlavní vášní, ani nezamýšlí Booza svésti ke hříchu; žádá na něm manželství předně z úcty a lásky ke svému zemřelému manželu, který zemřel bezdětek a kterému hrozí nebezpečí, že rod jeho zanikne, nemovitý majetek jeho připadne příbuzenstvu vzdálenějšímu (Srv. Nm 27, 5.—11.), a tak jeho jméno vymizí z Israele. Že by se mohl dáti Booz svésti k něčemu nedovolenému, vylučovalo jeho stáří a jeho poctivost všeobecně známá, která se v pravdě také osvědčila. (Viz níže.) Booz dává Rutě svědectví, že byla počestnou vdovou (v. 10.). Kdyby byl viděl v činu Rutině nedostatek této ctnosti, nebyl by tím puzen, by žádosti spíše vyhověl, ale naopak, by ji spíše zamítl; to také Noemi věděla; nebyla by tedy své snaše poradila činu, který byl spíše překážkou nežli prostředkem k cíli. (Srv. jak se kdysi Tamar domáhala práva na manželství švakrovské Gn 38!)
V. 8. n. Místo „zarazil se“ hebr. „nachýlil se“ pátraje po příčině toho, že se polekal. — „rozestři plášť svůj“ = vezmi mne v ochranu, ujmi se mne tím, že mne pojmeš za choť. Podobný obyčej, že totiž ženich přikrývá nevěstu, dosud se u některých Arabů zachoval. — „jsi příbuzný“ = gó’él, výkupce, tedy povinen manželstvím se mne zastati.
V. 10. „první láska“ vyplývá z 1, 8; 2, 11. — „poslednější láska“ jeví se v tom, že Rut, ač ještě mladistvá, nehledala vdáti se za mladého, věkem jí rovného („nenadbíhalas jinochům“), ale požádala o manželství obstarožního Booza, ježto tak bude zachována památka jejího zesnulého chotě a ježto tak může způsobit! tchyni své velikou radost, která jí osladí stáří (4, 14. n.) (Zase pieta!)
