benátská. Po bibli Severyna z Kapí Hory (Praha 1529), po bibli norimberské (z r. 1540) a po bibli Netolického (Praha 1549) vycházely bible v krásné úpravě v Praze u Jiřího Melantricha (1556 nebo 1557, 1561, 1570, 1577).
Ačkoliv se Čeští bratři odvrátili od církve, přece podrželi lásku a úctu k bibli, kterou přijali od církve katolické! O péči, jakou věnovala bratrská jednota psanému slovu Božímu, svědčí veliká jejich bible zvaná biblí „kralickou“. (Vycházela v Kralicích od r. 1572—1593.)
Pro katolíky vydána v Praze v letech 1677, 1712, 1715 t. zv. bible svatováclavská, která se později dočkala druhého (1769—1771) i třetího vydání (1778—1780). Toto vydání bylo později základem bible Procházkovy (1804), Krbcovy (1851), Srdínkovy a Borového (1857, nové vydání 1888—89). Frenclova a Desoldova bible (1864) jest zpracována na základě vydání z roku 1851. Lenz jen nepatrně změnil znění své bible, provázené obrazy Doreovými (z r. 1892), „Zlatá Bible“ (z r. 1884—94) přidržela se textu bible z r. 1888—89. Překlad bible z původních jazyků vydal Tomáš Draský 1821—27.
§ 15. Poměr křesťana k bibli.
Svatou povinností každého křesťana jest, bible na výsost si vážiti, poněvadž obsahuje psané slovo Boží, a výroky její, poněvadž jsou to výroky Boha, jenž nemůže ani klamati ani býti oklamán, přijímati s nezlomnou věrou.
Tuto povinnost celá křesťanská starobylost též svědomitě, ba nadšeně plnila.
Již ze jmen, kterými bibli označovala, prosvítá tato úcta. „Svatá písmena“, „svatá písma“, „svaté knihy“, „Boží písma“, „Boží knihy“, „zákon“, „měřítko pravdy“, „nebeské stránky“, „list všemohoucího Boha psaný k tvorstvu“, toť jsou čestné názvy, kterými staří bibli poctili.
Jindy označovali bibli slovem „kniha“ beze všeho přívlastku, aby dali na jevo, že bible jest kniha knih, kniha nejznamenitější, nejdůležitější, nejdražší, nejvzácnější; jí že přísluší název „kniha“ v nejdokonalejším významu, a tento titul že tak jí stačí, že není třeba blíže ji označovati.
Hned od počátku církve kladla se kniha tato na oltář, užívalo se jí, když se slavila svatá tajemství, předčítaly se z ní úryvky shromážděnému lidu. Církev obcujíc při bohoslužbě s Bohem, projevuje mu svou oddanost slovy biblickými. Křesťané modlitbou i zpěvem mluvíce s Bohem, činívali to nejraději slovem biblickým.
Kázání ve starších dobách církve nebylo nic jiného než přiměřený výklad bible. Ve školách křesťanských dlouho jedinou učebnicí bývala bible,[1] a jádrem bohosloví byl opět výklad této knihy.
- ↑ Když povstaly v mnohých sídlech biskupských školy katechetické a theologické, mezi nimiž nejslavnější byly alexandrijská a antiochijská, tu jádrem tamějšího učení nebylo nic jiného, než čtení, výklad a obrana slova Božího. Odtud vyšli přemnozí Otcové a církevní spisovatelé, kteří asi po následující tři století tolik důkladných prací a výtečných knih podali, že věk ten právem nazván byl zlatou dobou biblického vykladatelství. Lev XIII. n. u. m.
