Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/21

snad Bohůmn, jářku, čin ten přijde na vděky,
a naší víry odevzdanosť vroucí
jich hněvu změkčí divokosť.
Máť toho každý z vás, mých přátel, vědomosť,
že příkladů je z dějin dosť,
jak z dobré vůle dal se mnohý v žertvu žhoucí.
A tak, svůj skrotě duch,
ať každý vypoví v náš kruh a sluch,
V čem kdysi prohřešil se nevolky neb zvolí.
Ó kajme se zde! Bůh tě živ!
Ach přiznávám, ač velmi mě to bolí,
i já jsem křiv!
já ovce nebohé — ó žel těch neviňátek!
rval všední den i svátek,
a mnohdy — vyznám před bohy —
v plen padl pastýř ubohý.
I dám se k očistě rád v oběť.
Než lépe bude snad, vše hříchy spolu snésti:
a na kterém z nás všech jich více jest,
ten padni za žertvn a trest:
ta nejpříjemnější by byla Bohům zpověď.“ —
— „Ó, dobrý králi náš! ty z velké dobroty“ —
hned Liška ujme řeč — „zveš hříchem — droboty.
Plachého svědomí když ve všem chceme dbáti,
tož jednou ze hladu nám bude zahynouť;
a pak rač, otče, prominouť,
česť ovcím velikou v tom spatřuje můj soud,
když ty je ráčíš v pospas bráti.