„Což, kmotra, ty se nemáš k cestě?“
k ní Slípka s vozu hovoří;
„jde na nás prý, lid mečem klestě,
vrah s vojnou zlou.“
— „Co mne máš, kmotra, k tomu?
jí vrána odpoví: já? já se nehnu z domu
Nu ty a vaši — ať si jdou,
však vran ni nevaři ni nepekou.
Tož s hostmi já se snesu bez obtíže,
a možná, přiživím se ještě z jejich spíže,
buď sýrem nebo kůstkou, ledačím, co jesť.
Tak s Bohem, Kurková, přijď brzo z cest.“
I zůstala tam paní Kváče.
Však místo vší své výživy,
když hladem kníže mořil pány z ciziny,
jim padla v plen a — do pekáče. —
Je člověk v rozpočtech jak slepý hráč.
Ty za štěstím se honě bezděčně a chvatně,
když dostihneš ho skutečně a platně,
jak Vrána padneš na pekáč.
7. Skříně.
Nás často svede klam,
že těžkosť, moudrosť zříme tam,
kde třeba jen se dovtípiti
a věci přichytiti.
