Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/122

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


a když někdo sedne k skříni jeho,
jistě pohladí jej, nebo popleskne ho.
Vida, že je u všech ve cti takové,
pytlík popínal se,
zmudrlantěl, nadýmal se,
promluvil a pletl řeči jalové;
všecko řídí, soudí, hlodá:
to mu není vhod,
ten je hloupý jako skot,
z toho pojde samá škoda. —
Vše ho poslouchá jen, ústa jako měch,
ač nesmyslem páchne jeho dech,
že se uši chlípí.
Ale takový, žel! porok člověka:
pytlík s dukáty co na se obleká,
všemu koří se a chválou kypi. —
Dlouho-li ctěn pytlík, slyna věhlasen?
dlouho-liž mu takto lichoceno?
Všecky dukáty když z něho utraceno,
vyvrhli jej — zmizel, jako z jitra sen. —
Snad jsme někoho tou bajkou urazili?
Kolik takých pytlíků
v lůně kupčíků,
kteří druhdy nakladači byli?!
Nebo mezi cechem hráčů,
kteří zřídka u sebe groš vídali,
a teď zpola hříšně jmění získali
páchli do boháčů,