Často jsem přemýšlel o tom, že svou existenci ztratí člověk většinou vlastní vinou, kdežto neexistenci může ztratiti jen úsilovným přičiněním svých rodičů. A myslel jsem na to zvláště onoho večera, kdy jsem seděl opuštěn pod Nahnutým zrcadlem v tomášském pivovaře, až poslední pivo ukazovalo hezky k půlnoci.
Tomášská ulice stála v měsíčním světle, jako by čekala na zázrak. Zdi valdštejnské zahrady byly vážné a slavnostní a koruny stromů seděly na nich jako zamlklí diváci. Před hostincem u Zlatého šífu vonělo dříví z okolních ohrad. Pak se zase táhla nekonečná zeď zahrady Anglických Panen, zeď tak vysoká, že se i nebe s měsícem a hvězdami o ni lehce podepřelo. Proti zdi temnal se parčík a pak domky, jichž zadní stěny se noří do Čertovky. V jednom z nich jsem se narodil. Hledal jsem jej bezděky očima již od Zlatého šífu a právě když jsem si řekl: „tento to je,“ otevřely se v něm dveře, žluté světlo z chodby osvítilo na vteřinu postavu a zhaslo. Postava prošla parčíkem a objevila se v měsíční záři. Byl to štíhlý, útlý jinoch, jenž kráčel zvolna proti mně. Právě uprostřed oné nekonečné a nebetyčné zdi jsme se setkali jako dva broučci. A oba jsme se bez děky zastavili.
Snad to byl důsledek mého celovečerního přemýšlení, snad to byl kouzelný vliv mého rodiště; jisto je, že byl jsem pod onou nezměrnou zdí zachvácen pocitem vroucí rodinné lásky k neznámému jinochu. Ale i on se mile na mne podíval a řekl srdečně:
„Vítám tě v našem rodišti, Eduarde!“
Zachvěl jsem se radostí: v tu chvíli jsem cítil i věděl, že jsem se setkal se svým neexistujícím bratrem. Stiskl jsem mu vroucně ruku.
„I já tě vítám, bratře, jehož jména dosud neznám!“
