možno se dohodnout. Vždyť nejsme dobytek, pánové, srdce máme dobré a dobytek nejsme. Ne, ne, ne…“
Konduktér zatím loví ve své kabelce koruny a dvoukoruny. Konečně je má v hrsti, jen drobné mu scházejí. O ty je v Záhřebě zle.
Konduktér se rozhoduje učiniti jako obvykle: dá devatenáct korun zpět a požádá o dvacetihaléř.
Srovná tedy znova koruny a podává je poddůstojníkovi.
„Prosím vás, pane, dejte mi dvacetihaléř!“
Jovan Stipančič vyvalí na něho oči.
„Ochocho, jaký jsi to zloděj! Bože na nebi, jaký je to okradač!“
Hlas Jovana Stipančiče bouří zase celou tramvají.
„Dvacetikorunu jsem mu dal, darebákovi, a on chce na mě ještě šesták! Strážníka na tebe zavolám, zavřít tě dám i s celou správní radou! To je taky sazba, vzít dvacetikorunu a ještě vymáhat šesták?“
„Promiňte, pane poddůstojníku, zde vám dávám nazpátek, ale nemám drobných…“
„A co si myslíš, že já budu pro tebe drobné shánět? Proč pak jsi si poručil korunu dvacet? Moh’ jsi říci korunu a měl bys po starosti. Až dost jí bylo za ten ždibínek cesty. Když nemáš, vypůjč si. Ty jsi tady domácí a ne já. Na dobrém skutku chceš vydírat…“
„Pro pána boha,“ zaúpěl konduktér, objímající zoufale tyč vagonu. „Rád vám dám, jen kdybych měl.“
„Ááá, na to nic nedám. Jste tu všichni nějak židovinou nasáklí. Španiol má lepší srdce než vy. Dej mi spravedlivě zpět nebo vrať dvacetikorunu.“
„A vy opravdu nemáte v kapse šesták?“
„Co je ti do mé kapsy? Co ty mi budeš kapsy pročmuchávat?
