Dobré srdce Jovana Stipančiče.
Konduktér u prvního vlečného vozu hvízdl, konduktér u druhého zatroubil, konduktér v předním voze zatáhl za zvonec, tramvaj se rozjela. A v tom se přiřítil Jovan Stipančič, za nímž se hnal kluk s obrovským kufrem.
„Boga mi, oni mi ujedou!“ zařval Stipančič, popadl kufr, hodil jej na plošinu, popadl kluka, hodil ho za ním a sám ještě v poslední chvíli vskočil.
Jovan Stipančič, poddůstojník královské srbské armády, je chlapík plecitý, rozložitý jako starý dub a pleť má taky tak rozprýskanou. Šedivý knír se mu valí dolů po stranách brady, pak se mohutně otáčí podél čelisti a vystupuje opět až k uším. Místo obočí má Jovan Stipančič obrovské chumáče štětin a oči vyhlížejí z nich jako dva supi z hnízda.
„Co to stojí?“ ptá se Jovan Stipančič průvodčího.
„Tři šestáky za osobu. Za kufr taky.“
„A hrom aby vás všecky pobil! Vždyť já jedu jen pár kroků! Svatá Panno, jsou tu ve městě zlodějové! Pánové, není tohle vyděračství? Z dobrého srdce si sem přiskočím, jen abych tady toho chlapce dřiny ušetřil a co si ten darebák řekne? Devět šestáků! Devět šestáků za kousíček cesty, za takový kousíček, že jej přeplivnu bez odkašlání!“
Tramvaj kodrcá Illicí, vychrtlý, slaboučký konduktér drží se tyče, aby nespadl, Jovan Stipančič bohatýrsky rozkročen láteří a stěžuje si pasažérům.
„Podívejte se na chlapce, pánové, na Dušana! Jsou to nějaké kosti? Jsou to nějaké svaly? Kostičky to jsou, jako u kuřátka. A potěžkejte můj kufr! Hromský kufr! Řekl jsem si: dobrý
