už to byla jen imitace! A to ještě jakási záhadná, podivná a nevysvětlitelná Elektric-Bisam-imitace! Celková ztráta 3900 korun.
Loni na jaře jsem se starého Veitingera zrovna bál. Seděl na prahu svého obchodu jako pavouk na síti. Tušil jsem, že se stane něco hrozného. Přivítal mne ledově, vzal kožich, prohlédl a pomalu škrábal potvrzenku:
Dámský kožich starší (králík)… K 400,—.
Tu to máme, řek’ jsem si. Žádný sealskin, žádný Bisam, žádná Elektric-Bisam-imitace. Ale králík, sprostý, chlévový králík na černo zbarvený. Ostuda jest jej nosit, holá ostuda! Ale co bylo platno, pravé vzácné kožišiny tak stouply v ceně, že nebylo možno koupit nový. Jen jedna myšlenka pronásledovala mne celou zimu. Co řekne Veitinger letos? Jeho uctivá ochota z roku 1912 klesala každým odhadem až v nepříjemnou nadutost, když ve vlastním sealskinu rozpoznal králíka. Co najde teď? Šel jsem tam jako na porážku. Nedovedl jsem si představit, jakého ponížení se mi dostane. Budou to potkani, německé myši z kanálů? Či najde v tom kůži psí, nějakého prašivého Vořecha z vesnice? Připravil jsem se na nejhorší. Uctivě jsem pozdravil. Veitinger ani nepoděkoval. Vzal kožich a odtrhl podšívku.
„Kůžičky již jsou spuchřelé. Trhají se, kde se jich člověk dotkne.“
Zachvěl jsem se hrůzou. Tedy ještě tohle! Kde pak budu moci poříditi nový kožich za dnešního strašného stoupnutí cen!
„A moli se tu taky usadili!“
Jeho příšerný pohled mne zdrtil. V duchu jsem počítal, že na to ještě doplatím. Chtěl jsem učiniti poslední pokus a předložití mu jeho původní účet na pravý sealskin se zárukou.
Ale on jediným pohybem hodil ubohý kožich pod pult a skřípavým pérem psal mi svou potvrzenku. Bojácně vzal jsem ji do ruky.
