„Chápu, úplně chápu. Jste příliš přetížen prací, než abyste mohl sledovati i skromnou činnost pouhého velkonakladatele.“
„Ó, prosím, činíme, co můžeme. Ale za dnešních okolností nemohu ve vás buditi velké naděje… Uznáte sám: naprostý nedostatek psacího papíru…“
„Kdybyste dovolil… mám ještě několik set čtvrtek pravého ručního… s vodotiskem… formát patnáctkráte dvacet dva…“
„Mistr básní jen na formát jedenadvacet — třicet čtyři. Ale i jinak… všeobecné zdražení životních potřeb… vysoké platy domácího personálu…“
„Zajisté. Kdybyste však dovolil, nepočítám vůbec na zisk. Naopak, zaplatím všecka vydání, papír, tisk, umělce grafika, reklamu a nechci za to ani haléře! Celou tržbu může si slovutný mistr ponechati, jen když svolí tomu, aby smělo se na knize objeviti moje jméno jakožto nakladatele.“
„Hm… vaše nabídka nepostrádá sice zajímavosti, ale mimochodem připomínám, že stejných proseb máme tu na stohy…“
„Kdyby mi však bylo možno osobně promluviti s mistrem… mám tu doporučující dopis subrety slečny Mrňáskové…“
„Mistra nelze nyní rušiti. Odpočívá po obědě. Máte-li nějaké zvláštní doporučení, přiložte je k písemné žádosti, kterou mi můžete odevzdali v úředních hodinách.“
„Děkuji, vážený pane sekretáři. Jste velmi laskav. A kdy směl bych doufali v laskovou odpověď?“
„To je těžko říci. Máme příliš mnoho jiných starostí. Přijďte se pozeptat… tak za čtvrt roku… nebo raději za půl…“
Ivan Buňka se usmívá nad cigaretovým dýmem. To se poměry obrátily! Hle na příklad dnešní inserát v novinách:
„52 letý český velkonakladatel, otec čtyř nezaopatřených dítek, ocitnuvší se v největší bídě, prosí P. T. pány spisovatele o jakékoli
