A sklenice kolovaly tím rychleji. Když ráno přišlo inspekce do vězeňského oddělení, našla je přeplněno staršími pány vážného vzezření. Legitimovavše se jako universitní profesoři skoro všech vysokých škol světa, byli ovšem ihned s omluvou propuštěni.
Zato v úřední místnosti nalezeno bylo službu konající mužstvo ve velice vznešené náladě. Držíce se pevně za ruce, tančili kol stolu, na němž stála zelená soška.
Inspektor zíral na ně s netajeným úžasem. Čím déle sledoval jejich počínání, tím více byl přesvědčen, že všichni jsou zachváceni tajemnou mánií vyváděti co největší skopičiny. Obrátil se, aby přivedl lékaře. Když se však vrátil, nalezl mužstvo spící, leč po zelené sošce ani památky…
Bůh skopičin jako by se do země propadl. Nikdo ho nespatřil od těch dob. Ale tajemný jeho vliv nepřestal a jak tak bloudí, neviděn, Prahou, lze jeho působení občas konstatovati: tu v městské radě, tu v museu, tu v zemském sněmu, tu ve školní radě a tu zas v elektrických podnicích.
Bloudí Prahou horečně, s místa na místo, z korporace do korporace; a ďas sám ví, kdy se ubohý bůh skopičin dočká konce své bludné pouti.
