smíchem, opustil své místo a celý kongres se skončil toho dne pitkou, jaké zažili jen němečtí učenci za blahých kulérových let v Jeně.
Bylo pozdě k ránu, když drožky rozvezly rozjařené účastníky do hotelů. Ve Smetanově síni zbyl jen zelený bůžek, usmívající se potměšile na demonstračním stole…
Když se kongresisté nazítří probudili, připadalo jim vše jako zlý sen. Pomalu a stydlivě se blížili k Representačnímu domu, aby pokračovali ve svém zasedání. Nebylo přec možno, aby vědci a učenci celého světa chovali se bez nejmenší příčiny jako studenti po maturitě. Dr. Matthäser toho prostě nechápal. Po prvé byla vážnost stavu zničena chlapeckým chováním se dvěstěšedesáti jeho representantů. Nebylo to za normálních okolností možno. Co bylo toho příčinou? Co nabilo zrovna atmosféru v sále bujností a ztřeštěností? kde hledati důvod a původ tisíce skopičin, které provedli nejvážnější zástupci vědy na svém sjezdu? Dr. Matthäser usilovně přemýšlel o celém průběhu prvního dne. Vše bylo absolutně normální, vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy profesor Zachariáš začal vybalovati svůj famosní nález. Bylo to taky k smíchu, s tou neolithickou latinou. Jaký to nápad! A tomu se, prosím, říká taky věda!
Zamyšlen vstoupil Dr. Matthäser do Smetanovy síně. Byla tu již dobrá polovička kolegů, seskupená kol demonstračního stolu a smějící se komickému nálezu. Dr. Matthäser jal se jej opatrně prohlížeti. Dle všech známek byl skutečně z callaisu. Jeho řezba byla podivuhodná; primitivní po těle, dosáhla ve tváři dokonale sugestivního výrazu potměšilosti. A na podstavci bylo skutečně znáti písmena. Všichni jali se je luštiti. Nebylo pochyby, byly to iniciály věty, které se včera tolik smáli. Bylo tu zřetelné J, rozryté V a N, dosti znatelné D a jasné A. Co však s tím vším? Do které doby zařaditi tuto sošku, o jejíž starobylosti nelze pochybovati? A co symbolisuje tento úsměv poťouchlý a potměšilý?
