jsem byl po prvních taktech „Hej Slované“ vyhozen od Fleků, protože jsem zpíval s nimi a tak profanoval nejposvátnější nadšení: a teď si představte toho padoucha Vančuru, který mi kamarádsky domlouval, abych jen něco spustil. Vymlouval jsem se, jak jsem mohl: indisposice, zakouřená místnost, nedostatek not, lékařský zákaz. Na to Vančura vstal a prohlásil, takové drahoty že dělám vždycky a že se nechám hodně pobízet, že to však potom stojí vždy zato. Pánové, jak se potom na mne společnost sesypala a co zvláště vyváděla ta tlustá blondýna, to je mi hanba líčit. Už jsem jednu chvíli chtěl utéci, ale Vančura mne popad za kabát, dovlekl mne ke klavíru a nějaký vlasatý mladík udeřil do kláves za strašného tleskání a volání „Výborně“!
Tož jsem teda zpíval.
Víte, já mám rád operetu. Když přijede našinec s túry, notes napěchován uzávěrkami, nic ho tak neosvěží jako takový „Dreimäderlhaus“ nebo „Czardásfürstin“. A když nás jede celá parta ve vlaku, ať už to bereme nordbánkou nebo po štégu, vyhvízdáme celý repertoár Marischky i Mizzi Zwerenz. O to, co zpívat, nebylo mi tedy zle a já teda, když Vančura jinak nedal, spustil. Ale co pak přišlo, to bylo hrozné.
Za prvé: ten mladík u klavíru měl sice dobrou vůli, ale mnoho toho nedoved. Já jsem laik, pánové, a vím jen tolik, že hrát bez not je jako prodávat bez vzorků, ale co on prováděl, to už bylo trochu mnoho. My jsme se smluvili, že zazpívám arii „Bratří, jsem zamilován k zbláznění“. Vrhl se na klavír jako dravec, že jsem se jen tak tak uchytil. Ani v jednom taktu, ani v jedné notě se se mnou neshodl! Zpíval jsem tedy sám, jak to dá cit, a jen tak trochu jsem mu dával nohou takt. Ale co on hrál, to bylo všechno možné, jenom ne to, co já zpíval!
Ale za druhé: společnost Vančurova nebyla zrovna nejlepší — tak asi podle něho. Nejdřív se tvářili náramně nadšeně, ale když
