Přeskočit na obsah

Stránka:Alois Jirásek - Staré pověsti české - 1894.djvu/27

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována
15
O Čechovi


svítíly s návrší a kopců veliké ohně. Jejich' zář plála do daleka, a do daleka od nich zalěhaly zpěvy ověnčených panen a jonáků kolem nich krepcíc1ch a velemcxch moc bouho, slunce, jeho sílu, jež život dává, a lásku, slunce života.

Po letním slunovratu nastávaly žně, pak přicházela chladná jeseň, pak zimy čas. Rok míjel po roku. Rodů přibývalo, množilo se Čechů plémě.

Daleká pověsť vábíla za ním nové zástupy z prvotní vlasti, tak že krajiny nejprv osazené všemu lidu již nestačily. I rozcházely se rody, plemena postupovala dále, v různě strany, na půlnoc i poledne, východ a západ, podél řeki hor a zakládala nová sídla.

I hradce a hrady stavěli za sídlo starostům a lechům, na obranu hranic i na ochranu vůbec, zvláště aby kde měli ukryti ženy, starce a děti i kam zahnati stáda, když by nepřítel vtrhl do země. Hradiště vybírali na ostrohách u řek, nebo v rovině mezi lesy, mezi vodami a močály, že cest k nim nebylo, leda přes úzké hatě.[1] Kolem těch hradišť nasýpávali vysoké valy okrouhlé, často až trojnásobné, s mohutnými obrubami z tvrdých klad roubených i s vysokými sruby v nich a u bran. –

Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupiti dále na východ slunce. Vojvoda Čech a všičhní nerádi ho propouštěli, když vůli svou oznámil a odpuštění bral. Přátelsky se s ním žehnali a prosíli ho, aby daleko od ních neodcházel, kdyby nebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispěti hleděl. I promluvil k nim Lech:

»O moji milí bratři a synové i .muži země české! Nezapomenu nikdy, že jsem z vašeho plemene. Proto nechci od vás odejíti tak daleko, abyste nevěděli vy o mně a já o vás. Dám vám znamení, abyste věděli, v kterých končinách zarazíme. Třetího dne po našem odchodu vystupte na Říp, ještě nežli dennice vyjde. Já té chvíle zapálím v lese veliký oheň, a kde uzříte blesk ohně a dýmu kouření, tam znejte mé osazení.«

Když pak řečeného dne před úsvitem vstoupili na temeno Řípu a kol kolem se rozhlíželi, spatřili mezi východem a polednem


  1. stezka zřízena z otepí klesti a kulatých dřev.