Purk. (zmaten). Jakže — ten —
Jan (klaní se králi). Milosti královská — (Ustoupí.)
Purk. Král. Milosti? (Hledí na krále a zase na Jana.) A ty —
Jan. Jsem ten helmbrechtný student z Rakovníka.
Marg. Rány boží!
Purk. (náhle prudce). To není pravda, toť všecko nastrojeno!
Jíra. Snad s m. Purkartem?
Purk. (zarazí se, ale juž rychle). A kde je, nehledá-li krále? Ještě ho nemá.
Král. A ty máš zrovna dva.
Purk. Obě šelmy — oba potutelné partéky (k Jírovi) a tys je na mne nalíčil.
Jíra. Osidlo v tom je, ale já ho nestrojil a tys sám do něho vlezl samochtě, tam u hájovny. Jeho Milost jsi pustil, a tu toho (Jana) poctivě jsi odvedl.
Jan (vesele). A od brány mnes ty králem udělal.
Purk. Do věže s tebou!
Král. A ty na kolébku!
Purk. Já? Purkrabí? Vy všichni jste spiklí — král po lesích honí, a ty —
Král (se směje). Mám-li svolat svědky, že já jsem já? (Vážně a přísně, vztáhna pravici.) Znáš-li sekryt královský?
Purk. (se lekne). Se — sekryt — (Skloní hlavu, pak v bázni přistoupiv, pohlédne na prsten.) Mi — losti krá — lovská!
Marg. A řekl holo—holo—plístě — (Zmlkne hrůzou.)
Král (ukáže na kolébku). Tam!
Purk. (ke kolébce, těžko, zvolna do ní stoupá).
Marg. (chtěla se ztratit).
Dobron. (ji zadrží). I pojď také trochu. (Ukazuje kolébání.)
Král (k Marg.). Za ním!
Marg. Já — na kolébku — pro rány! —
Maří. Je pěkně malovaná.
