Jíra. Ano — Bez kyje.
Purk. Milosti. Když někdy psík na píď zaběhne —
Jíra. Psík! Draví hafani a ne na píď, na hony hluboko.
Král (zapomenuv se). A hubí zvěř a dáví. A co lovčí?
Purk. Jak? Toť zas ten Rakovnický student. Co ten tu?
Marg. (plná zvědavosti snaží se, aby domnělého studenta uviděla).
Jan (neobraceje se). Ten helmbrechtník, jak jste povídali.
Purk. Ten, jenž u hájovny, u dubů —
Jan (rychle k purkrabímu). A cos prve mluvil, že jak živo nebylo tolik pytláků a lesních škůdců —
Jíra. Tak? Ale největší je on — Tenť by měl státi s parohy v trhový den na pranýři. To proto je najednou tolik škůdců, aby mne odtud odklidil — Hrozilť mně. (Obrací se ku králi.)
Jan. Mladého jsi mně za Jíru nabízel, ten že už věkem mdlí.
Jíra. I na pekelný řetěz —
Král. Tolik už zvěděl?
Jan. Že lovčí o něm ví. Ví-li?
Purk. Ví — pravdať.
Král. Přiznává se —
Purk. (ke králi). Co zas to holoplíště, Milosti.
Dobron. Pro bůh, holoplíště!
Purk. Milosti, rač dovoliti — jáť myslil —
Jan. Tu dívku.
Purk. Jeť tak smělá, stáří sobě za na nic neváží. Ještě včera, když jsem ji napomínal, naschvál, v smilné bujnosti vysoko táhnouc hlavu nesla, hřbet zkřepčila a ústa marným, světským zpěvem prznila — Však hle — zas se směje — A nestoudná je!
Jan (prudce). Jak! Dokaž!
Král. Dokaž.
Park. Sama se přiznala, že má čtyři — čtyři milé —
