Alena. Dosud ty bláznové myšlénky? Proč jsem s ním nezůstala?
Jan (živě). Je pravda. Tys hodná. Promiň! (Vztahuje ruku.) Ani mně ruky nepodáš?
Alena. Nesmím, Milosti. Mám zlého, nerozumného —
Jan. Milého. A ten-li nebrání?
Alena (postoupí na krok, uhodí Janovi do ruky, s úsměvem). Zasloužil bys. Co jsem dnes k vůli tobě poměla!
Jan. A já! A nejvíc tam u dubů. (Nepustiv Alenu, přitočí se k ní a vede ji dál směrem k oknu.)
Alena. Důmněnlivý! Ale kam mne vedeš? A co je tam? (Ukáže na kolébku.) Snad —
Jan. Nechej — To až pak, ale věz, že tebe pomstím.
Alena. A jak? Ty?! A jak vše skončí?
Jan. Když s tebou jsem, tesknosti žádné nemám. Hleď, mrákoty noční pomíjejí a juž cítit ranního větru vání. Den se přibližuje. Ah, jak je krásně, a s tebou! (Přitulí ji k sobě.) A slyš! Ze stráně ptačího hlasu veselé přehudání. Alenko! — Ty se chvěješ — Je-li ti chladno?
Alena (na okamžik vzrušením jata přiklonila hlavu k Janovi, teď se vytrhne). Ne — není — Musím pryč — Tentokrát půjdu já —
Jan. Jen okamžik!
Alena. Ne, prosím tebe. Kdyby ti lidé — Pomni mé cti — A ty — Jene, chraň se, ať zdráv se odtud dostaneš. (Vytrhne se mu a odkvapí v pravo.)
Jan, pak purkrabí.
Jan (hledí za ní). Pomni mé cti! Ano tvé cti. Uvidíš, má duše. (Zaslechnuv kroky, obrátí se.)
