Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/120

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


ráno i večer chodil okolo vody po břehu a křičel: bja, bja! Čarodějnice se o tom dověděla a bylo jí to nemilé; kázala rozložiti hranice vysoké, roztopiti kotly železné, nabrousiti nože ocelové a povídá: „Berana musíme zabiti!“ Poslala služebníka, aby ho chytil. Muž se diví: Jak měla žena beránka ráda, pořád abych ho napájel a krmil — a nyní ho káže zabiti! Beránek věděl, že nemá dlouho žíti, lehl na břehu a naříká:

Helenko, moje sestřičko!
Chystají se zabiti mě;
Dříví kladou na hranice,
Kotly topí litinové,
Nože brousí ocelové.

Helenka mu odpovídá:

Ach, bratříčku můj Ivánku!
Těžký kámen hrdlo svírá,
Tenká tráva ruce spíná,
Žlutý písek prsa tíží.

Služebník poslouchá: co je to za div? Šel a řekl to pánovi; počali oba hlídati. Beránek přišel a jal se opět volati Helenku a naříkati nad vodou:

Helenko, moje sestřičko!
Chystají se zabiti mě,
Dříví kladou na hranice,
Kotly topí litinové,
Nože brousí ocelové.

Helenka mu odpovídá:

Ach, bratříčku můj Ivánku!
Těžký kámen hrdlo svírá,
Tenká tráva ruce spíná,
Žlutý písek prsa tíží.

Lidé! kde jste kdo! zvolal pán; sem čeleď dvorní, spouštějte nevody, rozstírejte sítě hedbávné! Sebrala se dvorní čeleď, rozestřela sítě hedbávné a chytila Helenku. Vytáhli ji na břeh, uřezali kámen, pohrouzili ji, vymáchali v čisté vodě, ovinuli bílým plátnem, a ona byla ještě pěknější než dříve