Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/118

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


jak ses mohl tak brzo zmoci? Byls člověk potřebný, a nyní se podívejme! Kdes to vzal? Kaj se, milý příteli! čís duši zahubil, kohos obral?“ — Co to povídáš, otče! Přiznávám se ti pravdou pravdivou: nekradl jsem, neloupil, nezabil jsem nikoho; poklad mně sám do rukou přišel. I pověděl mu, jak všecko bylo. Když pop tyto řeči uslyšel, zachvěl se lakotou; vrátil se domů, nedělá nic — přemýšlí dnem i nocí: „Takový ledajaký chlap a dostal takovou sílu peněz! jak to navleču, abych mu kotel se zlatem vyfoukl?“ Mluvil o tom s popovou; počali se oba raditi. „Poslouchej, matko! vždyť máme kozla.“ — Máme. „Nu, dobře! až bude noc, spravíme to jak se patří.“ Večer přivlekl pop kozla do jizby, zabil ho a stáhl s něho kůži i s rohami i s bradou; oblekl na sebe kozlí kůži a povídá popové: „Vezmi, matko, jehlu s nití; přišij kůži dokola, aby se nějak nesvezla.“ Popová vzala tlustou jehlu a režnou nit a přišila naň kozlovu kůži. O půl noci šel pop přímo k chaloupce starcově, přistoupil k oknu a počal tlouci a šramotiti. Stařec uslyšel šramot, vyskočil a ptá se: „Kdo je to?“ — Čert!… „Naše místo je svaté!“ zvolal stařec a počal kříž dělati a modlitby říkati. „Poslouchej, starče! povídá pop; modli se, křižuj se, mně se nevymodlíš; dej sem raději kotel s penězi; jak ne, rozdělím se s tebou. Vidíš, já jsem se nad tvou bídou slitoval, ukázal jsem ti poklad — myslil jsem: vezmeš si něco na pohřeb, ale tys vzal všecko všudy.“ Stařec se podíval do okna — tam trčí kozlí rohy s bradou: to je sám zlý duch! „Čert vzal peníze, myslí si stařec; byl jsem bez nich, a budu bez nich zas!“ Přinesl kotel se zlatem, vynesl na ulici, hodil na zem a utíkal do jizby. Pop sebral kotel s penězi a přinesl domů. Vrátil se: „Nu, povídá, už jsou peníze v našich rukách! Na, matko, schovej je, a vezmi ostrý nůž, prořež nitky a sdělej se mne kozlí kůži, aby mě nikdo neviděl.“ Popová vzala nůž, počala řezati nitky po švu — ale tu se lije krev a pop křičí: „Matko, bolí, neřež! matko, bolí neřež!“ Počala párati na jiném místě — bylo zas tak! Kozlí kůže přirostla dokola k tělu. Ať dělali co dělali, ať přinesli,