povídá doma, koupil jsem našeho šelmičku!“ — Kde pak je? Čarodějník rozdělal šátek, ale po ptáku dávno ani stopy: uletělo milé ptáče. Byla opět neděle. Povídá syn otci: „Tatínku nyní se udělám koněm; hleď, prodej koně, ale uzdy neprodávej; sice se domů nevrátím.“ Udeřil sebou o syrou zemi a udělal se koněm; vedl ho děd na trh na prodej. Obstoupili starce kupci, sami koňaři: ten dává mnoho, druhý také mnoho, ale čarodějník nejvíce. Děd mu prodal syna, ale uzdy mu nedává. „Jak pak povedu koně?“ táže se čarodějník; půjč mně ji aspoň až na dvůr, potom si ji zase vezmi: já ji nežádám.“ Tu se všichni koňaři na děda vysypali: tak se u nás neděje; kdo prodal koně, prodal také uzdu. Co s nimi začíti? Děd dal uzdu. Čarodějník přivedl koně na svůj dvůr, postavil do konírny, pevně přivázal ke kruhu a vytáhl mu vysoko hlavu: kůň stojí jenom na zadních nohách, přední nedosahují k zemi. „Nu, dcerko, povídá opět čarodějník, když jsem koupil, tak jsem koupil našeho šelmičku.“ — Kde pak je? „Stojí v konírně.“ Dcera se šla podívat; bylo jí líto dobrého jonáka, chtěla mu popustiti uzdu, počala rozmotávati a rozvazovati, najednou se jí kůň vytrhl a uháněl pryč. Dcera běží k otci: „Tatínku, povídá, odpusť! kůň mně utekl!“ Čarodějník udeřil sebou o syrou zemi, udělal se šerým vlkem a pustil se za ním: už je blízko, už ho dohání! kůň přiběhl k řece, udeřil sebou o zem, proměnil se v ježdíka a žblunk do vody a vlk za ním štikou. Ježdík utíkal pod vodou, přišel k prámům, kde krásné dívky prádlo perou, proměnil se v zlatý prstýnek a zakotoulil se kupecké dceři pod nohy. Kupecká dcera zdvihla prstýnek a schovala. A čarodějník udělal se člověkem jako prvé: „Dej mně, doléhá, můj zlatý prstýnek.“ — Tu máš! povídá dívka a hodila prsten na zem. Jak dopadl, rozsypal se na drobná zrna. Čarodějník se proměnil v kohouta a počal zobati; mezi tím, co zobal, proměnilo se jedno zrnko v jestřába a s kohoutem bylo zle: jestřáb ho roztrhal.
Zaps. v bobrovském újezdě voroněžské gub.
