se, potáhne někam do hor, aby tam při skromných 315 zl. r. č. činil študia o spravedlnosti kostelního patronátu. A ono se to předce protiví srdci lidskému, vidímeli, kterak ten v tak krátkém čase prebendu obdržel, kdežto jiném u při všech jeho schopnostech a zásluhách štěstí z hola nic nepřeje. A proč? Přišel na špatný patronát a dálší svět uzavřel se takto před zrakem jeho. A tu strýčku! neníliž pravda, že by se to předce pouhému osudu čili náhodě v církvi ponechávati nemělo? Onať ta církev je vám, strýčenku, tuze dobrá matička, kteráž všecky svoje děti stejnou objímá láskou. Bylaby ale věru škaredou macechou, kdyby i na dále ve vlastní své krvi pastorčata viděla.
A pak od starošedých času, když prý Mojžíš, Aron a Eliáš na světě byli, mělo se to snad za velikou ostudu, pakli p. patron trval na blízku faráře svého anebo jeho direktor. Všelicos se vymýšlelo a dělalo, co pelinek do slásti míchalo. Povím vám to strýčku! ze skutečného života. V Mexiku v jedné slušné vesnici byl prebendista, zámek a v zámku milost pán. Ale nastojte! v zámku strašilo t. j. nevypádalo to tam tak, jakby to veřejný mrav vším právem požadoval. První hrozná ostuda a druhá jí podobná jest, pakli miláček p. direktor služku má, která v neděli a ve svátek pro službu pánovu a paninu do chrámu nechodívá, a pan farář jí proto domlouvá, anebo když p. direktor s psem do kostela přichází a srdce křesťanské toto zvíře tam trpěti nechce. A tak mohlbych vám strýčku! takových ostud vypočítati na kopy, kdybych ve svých zkušenostech poněkud uskromniti nechtěl. Toliko jest z gruntu srdce říci, že blahoslavená tato fára, která patronovi anebo jeho representantu do oken dívati se nemusí! Sic běda, třikráte běda faráři! Pan patron anebo jeho representant nalézá pak tisícero příležitostí, aby mu notná polena ne pod nohy ale na hlavu házel. Tu se faráři vytýká nějaká obřadní chyba, tu zase nevděčnosť, tam velmi málo opravuje svou prebendu, tam opět poštívá prý lid na vrchnost. A tak těm mrzutostem není konce, a to pouze z jednoduché příčiny, že patronátní záležitost tak blahodárně za našich časů na církev a sluhy její působí, jak o upír na krév spícího poutníka.
Pročež ze všeho toho patrno, že kostelní patronát je nespravedlivý a že jako školní, i on dříve později padnouti musí. Toť nejhůře, že o věci té tak málo se pozdvihuje hlasu a právě z té strany, která by byla kompetentní a jižto se to nejvíce týká. Ovšem známeť toho dobrou přířinu a víme ji též oceniti. Každý stav a zájmy jeho zastoupeny jsou nějakým veřejným orgánem, jenž na zvelebení jeho pracuje. Toliko onen stav, jenž mnohým břemenem zvláště v hmotném ohledu a patronátnim právem sevřen jest, nenalezá žádného vlastního listu! A jak dobrá byla by to věc, kdyby se o rozličných věcech, do oboru církve sáhajících, v neodvislém listu moudře a šetrně pojednávati mohlo *) To by se předejiti mohlo rozdivným pokleskům a radám, jichžto se i zákonodárcové dopouštějí, neznajíce pravý stav věci. Školní patronát na př. odevzdán jest byl výhradně obcím, zatím ale vidí se to učitelstvu velmi nenáležité a nepraktické. A když kostelní patronát za své vezme, komu se výhradně přiřkne? Snad obcím? Snad zemskému výboru? Snad důstojné konsistoři? Tuť třeba, aby se o tom veřejně jednalo.
Nyní strýčku! vyložím vám něco z moravské historie. —
