Tato stránka byla ověřena
37
Jako střela hněv tvůj vryl se do mne,
samá rána jsem a zbědován,
jako břímě tíží mne mé hříchy,
v smutku jsem jak v hrobě pochován.
Náramně jsem ponížen a sklíčen,
úpím bolestí, ret naříká,
síla opouští mé schřadlé údy,
světlo očí mých mně uniká.
Jednu mám jen naděj: odpuštění.
Pokorně své hříchy vyznávám.
Slyší Hospodin hlas kajícníka,
přijde spasit mne, já nezoufám.
