Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/80

pláči,
Pomním-li, že nekráčí
Do tvého mé nohy stanu
S houfem plesajících Pánu.

3. Duše má, proč jsi tak smutná?
Nač tvé mnohé rmoucení?
Věz, že truchlost pro hřích nutná
K našemu jest spasení.
Na Boha jen posečkej,
Neboť ještě vyznám jej;
Pán mne také v smutku daří
Hojným spasením své tváři.

4. Bože můj! jak duše tesklí,
A vždy na tě zpomíná,
Hora Mitsar, Hermon lesklý,
Jordánská též krajina
Slýchává mé kvílení;
Neb se k trub tvých hlučení
Propast za propastí valí,
A vln proud mne v sebe halí.

☞5. Věřím však, že Pán mi ve dne
Milosti své udělí,
V dobrotě své na mne vzhlédne,
A mé rány zacelí;
Protož také v noční čas
Zaznívá mých písní hlas,
Prosba má, když hřích mne straší,
K Bohu života se vznáší.

6. Bože, skálo má v čas mdlení,
Kdy chceš na mne pomníti?
Proč mám stále pro soužení
Hříšných v smutku choditi?
Jako rána v kostech mých
Jest mi utrhačů smích,
Slyše rouhání jich stálá:
Kdež jest Bůh tvůj, ta tvá skála?

7. Proč jsi, duše má, tak smutná?
Nač tvá truchlost přemnohá?
Čekej, když jde doba krutná,
Trpělivě na Boha;
Ještěť vyznám s vděčností
Hojnost jeho milosti;
Onť jest spasení mé tváři,
Bůh můj, jenž mne sílou daří.