Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/65

Mých šetříc lstivě šlepějí,
Vždy zuby na mne skřípějí.

☛9. Jak dlouho, Pane, dívati,
Jak dlouho chceš se skrývati?
O, zbav mou duši hrozné zkázy,
Ať mne ti lvové neporazí!
I budu tě svým jazykem
Ctít v shromáždění velikém,
A v lidu množství chváliti,
Žes ráčil bíd mne zbaviti.

10. Ať netěší se nemravně,
Kdož sužují mne bezprávně;
Ať, kdož mne v nenávisti mají,
Očima svýma nemhourají.
Neb nemilují pokoje,
Než strojí tichým rozbroje,
A říkají v žalosti mé:
»Ha, jižť svým okem vidíme.«

11. Když to vše račíš viděti,
O Pane, nerač mlčeti;
Než probudiž se k soudu mému,
Můj Bože, ohlas mi se mdlému;
Již prociť pře mé k zastání,
Ať umlkne zlých plesání;
Můj Bože, spomocník můj buď,
A mne dle práva mého suď.

12. Ať neříkají v srdci svém:
»Již zahynul v tom mnohém zlém;«
By v pýše své se nechlubili:
»I toho jsme již sehltili.«
Dejž, ať kdož v mém zlém plesají,
A proti mně se zpínají,
Jsou v stud a v hanbu oděni,
A ve své pýše sníženi.

13. Kdož mé mi přejí pravosti,
Ať plesají vždy s radostí,
Řkouc: »Ať se Pánu sláva děje,
Jenž pokoje svým sluhům přeje.
I jazyk můj tě zvyšovat,
A spraved’nosť tvou zvěstovat,
Dnem každým bude s vděčností
Tvé hlásat chválu milosti.