nasmály! Až mne břicho od smíchu bolí a od křiku jsem celá ochraptělá.“
„To já také,“ řekl pejsek; „to si ani nemůžeš představit, jakou jsme měli při té honěné legraci! Ale teď už je pozdě, to už do Domažlic nemůžeme.“
„Jakpak bychom mohli!“ řekla kočička, „vždyť už bude hnedle tma a do Domažlic je daleko. Pojď domů, však jsme beztak nikam nedošli; jen jsme udělali pár kroků a už jsme se zastavili u těch dětí a začali jsme si s nimi hrát. Já ti, když vidím někde hrát si na schovávanou, tak kdyby bylo co bylo, musím si hrát taky.“
„To já zas na honěnou,“ řekl pejsek. „Ale co řekneme panu Čapkovi?“
„Víš co,“ řekla kočička, „uděláme si z něho legraci a řekneme mu, že jsme byli v Domažlicích.“
„Tak dobře,“ řekl pejsek. Obrátili se a za chvilinku byli doma.
„Tak co,“ uvítal je pan Čapek „Jakpak bylo v Domažlicích?“
„I krásně,“ povídala kočička. „Ale bylo to daleko. Ještě jsme z toho celí udýchaní.“
„Koukám, že jste nějak udýchaní, to jste nějak museli běžet! No, a jací jsou domažličtí kluci?“ řekl pan Čapek.
