Stero žalmů/Žalm 141

Stero žalmů Václav Vojáček
Žalm 140	Žalm 141	Žalm 142

Opuštěného z temností k Bohu volání.

¹ Vyučující Davidův, když byl v jeskyni; modlitba jeho. ² Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem Hospodinu pokorně se modlím. ³ Vylévám před obličejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji. ⁴ Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou, na cestě po kteréžkoli chodím, osidlo mi ukryli. ⁵ Ohlédám-li se na pravo a patřím, není kdoby mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé; není kdo by se ujal o život můj. ⁶ K tobě volám Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých. ⁷ Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, již stihají mne, nebo jsou silnější nežli já. ⁸ Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.

Žalm ten připadá v dobu, když David Saulem jsa pronásledován v jeskyni skalné, podobně v Adolamské, přebývati musel, kdež ale dosti bezpečen nebyl. Žalm ten nazývá se modlitbou a žalmem vyučujícícím, poněvadž pěvec netoliko v jaké tísni postaven jest uvažuje, nébrž z nejasnoty vědomosti své nejvnitřnější a z opuštěnosti, v níž se býti zdál, v nadsmyslový obor víry povznáší se. Hlasem svým volá k Bohu, poněvadž modlitba jeho není zevnitřní, nébrž z nejhlubšího srdce vychází. Vylévá naříkání své, nikoli před lidmi, kteří útěchy dáti nemohou a nanejvýše ramena pokrčíc aneb toliko politujíce pryč se odvracují; nébrž před Bohem, jemuž sice vše to jasně jest vědomo, který však modlitbu takovou milostivě přijímá, poněvadž živé s milosrdenstvím jeho obcování modlitbou děje se. Tohoť také pěvec dobře jest sobě svědom. Do vnitřka svého hledě seznává, že duch jeho (jak dí text původní) jako rouchem řásnatým oděný, vůkol zasmušilý, zakleslý jest, tak že se mu nedostává opatrnosti a srdnatosti. Ví však, že Bůh ostřéhaje kroků jeho před 1stí a před šibalstvím jej ochraňuje; na tom jediném zakládá se důvěra jeho, nikoli na pomoci lidské. Neboť ačkoliv se příbuzných a sstoupencův nenedostávalo, kterých na sta vůkol něho shromážděno bylo, předseť mezi nimi nenašel nijednoho, na nějžby úplně spoléhati směl, jednak že lidská věrnost jen velmi pořídku všeho soběctví prosta bývá, jednak že lidská síla vždy obmezenou zůstává. Tím úsilněji volá k jedinému spomocníku svému, jenž netoliko zde jej ochraňuje, ale i po smrti a na věky v království života nezhynoucího svrchovaným jeho zbožím bude. Jakož pak jest pravým ctitelem Božím, netoliko k svému vlastnímu spasení prohlíží nébrž svědom sobě jest toho, že jest oudem obce veliké, v jejímž dobrém má takovou oučastnost jakou ona v dobrém jeho (1. ep. k Kor. 12.). Z vysvobození jeho všichni spravedliví budou radovati se a jásajíce jej obstoupí, aneb (jakož týmž právem přeložiti lze) ve mně spravedliví radostí ověnčeni (korunováni) budou. Tento závěrečný obrat dává žalmu nekonečně daleko do budoucna sahající významnosti, k Spasiteli prohlížeje. Z opuštěnosti a mrákot, konečně z žaláře hrobového vyveden byv aby vítězství slavil nad všemi mocnostmi smrti, jest Pomazaný Boží králem člověčenstva a hlavou a životem i zdrojem radosti jeho.