Stero žalmů/Žalm 1

Stero žalmů Václav Vojáček
	Žalm 1	Žalm 2

Cesta spásy.

¹Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných a na cestě hříšníků nestojí a na stolici posměvačův nesedí. ²Ale v zákoně Hospodinově jest líbost jeho a o zákoně jeho přemyšluje dnem i nocí. ³I bude jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým, jehožto list nevadne a cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede. ⁴Ne tak bezbožní, ale jako plevy, kteréž rozmítá vítr. ⁵Protož neostojí bezbožní na soudu, ani hříšníci ve shromáždění spravedlivých. ⁶Neboť zná Hospodin cestu spravedlivých; ale cesta bezbožných zahyne.

---

Jakož knihy sv. písma všecky jeden celek jsou obsahem svým, tak i první tento žalm, kterýž jest předmluvou všem následujícím, ukazuje nazpět na knihu Josue, v jejímž úvodu čteme: „Neodejdeť kniha zákona tohoto od úst tvých, ale přemyšlovati budeš o něm dnem i nocí, aby ostříhal a činil všecko podle toho což psáno jest v něm; nebo tehdáž šťastný budeš na cestách svých a tehdáž opatrný budeš.“ Téhož obsahu jest žalm první a proto, jakož úvod a základ veškeré sbírky, zvláštního nadpisu nemá, ale týmž slovem začíná, jež se opakuje osmkráte v řeči, kterouě Pán na horu vstoupiv k zástupům mluvil a která v sobě zavírá sumu všeho zákona evangelického. Základní výminkou našeho spasení jest věrnost mravní, která se prokazuje míjením zlého a konáním dobrého. Zlé mravné vedoucí k zahynutí vzniká z toho, že se nachyluje k popudům smyslným a soběckým, kteréž odpurují zákonu ducha. Zlé to zmáhá se na všecky strany tou měrou jak se půvabu tomu povoluje, a dovršeno bývá když se stalo zásadou panující nad veškerým činěním a nečinením naším. To jsou ty tři stnpně rozeznávané veršem prvním: nejprvé polovičnatost, která se přichyluje k smýšlení lehkomyslných, dále skutečné nastoupení na cestu nepravou, která se jmenuje široká, poněvadž se nedá stěsniti ani právu ani mravu ani vlastnímu svědomí; konečně zjevné vstoupení do tovaryšstva posměvačův, aby dosáhl hlasu a místa mezi těmi, kteří v přílišné své zpupnosti zapírají všechno co leží za oborem světa hmotného. I prospěch a tužení se v dobrém třemi stupněmi žalm vypravnje (v. 2) jež jsou: libost v zákoně Božím, snažnost poznávati zákon důkladně vedlé svatosti a pravdy jeho, i stálost v něm po všecky časy věrná i poslušná; při tom však nesluší zapomenouti, že, jak učí sv. Augustin, toto uvažování a poznávání odplatou jest víry, jejíž moc životvorná teď (v. 3) podobenstvím vůbec pochopným líčí se. Jako strom při vodách tekutých štípený kořeny svými sice v zemi tkví, ale vzrůstaje přímo se vypíná a va vršku svém kvítí rozvíjí a ovoce vydává, tak člověk, jestliže přímé postavy tělu svému přistvořené i duchovně a mravně zachovává a tudy, jak dí sv. Bernard, štípením Božím se býti prokazuje. Vody, do kterých kořeny své pouští a bez nichž se živiti nemůže, jsou prameny lásky a milosti božské (ep. k. Ef. 3, 18.); těmi živen jsa prospírá zdarem vnějším i vnitřním, a jako štěpové sadů hesperidských vydává čerstvého listi, vonných květův i zralého ovoce zároveň, v úmysle, v obcování i v skutcích. Poněvadž pak tento prospěch též na jeho osobném spolupřičinění záleží, překlad: „cokoli před se bére, šťastně dokonává“ týmž právem obstáti může jak onen svrchu položený. Oba dva výklady platí také o místech našemu příbuzných (Ezech. 47 a Zjev. 22, 1) jakož o líčení zcela podobném u proroka Jeremiáše (17, 7). Že pak se tuto rozpráví nejen o časném nébrž také o věčném zdaru a setrvání, samo sebou jest zřejmo a nadto (v. 4—6) výslovně se dokládá. Naproti lidem spravedlivým ti, kteří se Bohu odcizili, přirovnávají se plevám, jež vítr z humna odvívá, nebo prachu, v nějž se listí uschlé rozpadává. V den soudní teprvé vůbec zjevný bude tento osud bezbožníků, kteří se odřekli lásky Boží; pro svou nestatečnost a převrácenost, ve kterou lži sloužíce upadli, nemohou ostáti před soudem věčným aniž náležeti k obci spravedlivých, z kteréž se vyloučili sami. Jaká pouť jejich vezdejší, takovýť bude i konec pouti, totiž zahynutí, zatracení^[1]. Avšak spravedlivých cesta neb obcování vede k životu; Bůh ji zná a svou milostí i dobrou líbezností doprovází až k blaženému cíli. Tudyž, jako již svrchu při podobenství stromu připomenuto, spasení záleží na dvojí výmince takové, jaká jest napověděna ve slovech Páně těchto: „Známť své a znajíť mne moji. Neboť jen věrné zná a miluje božský pastýř jako své. Tuto vzájemnou známost také apoštol na zřeteli má an učí, řka: „Pevný základ Boží stojí maje pečeť tuto: Znáť Pán ty, kteří jsou jeho, i odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo (Ep. 2. k Tim. 2). Základem a podvalem jest království Boží na zemi, církev Svatá, jejíž skála Kristus. V toto nevyvratné království věčná láska všecky lidi přijímá, ale tak, že svobodné jejich vůle přitom nenutí ani neopomíjí. Pročež pečeť neb zápis té základné stavby jest dvojí: první se táhne k Boží milosti a vševědoucnosti, i slouží věřícím k potěšení; drubou pečetí jest napomenutí všechněm, kteří jsouce křesťané jméno Páně vyznávají a spasení své od něho jediného očekávají, že chtějí-li se tím spasením ujistiti, také sami se snažiti musí, aby se neblížili cestě nepravosti a stále kráčeli cestou spravedlnosti, jakož ji zákon Boží jasně a neomylně předkládá.

1. V původním čtení „abadon“ jest místo, kde někdo hyne, propasť, jako v kn. Job. 31, 12 a v Přísl. 27, 20.