J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Statečný vojáček cínový

J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její
Škaredé mládě	Statečný vojáček cínový	Chudobička

Údaje o textu
Titulek:	Statečný vojáček cínový
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Den standhaftige Tinsoldat
Zdroj:	J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 94–98. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Statný cínový voják – Koberův překlad

catalàdanskEnglishEnglishEnglishEsperantofrançaisitalianopolskiportuguêsromânăрусский

Bylo jednou pětadvacet vojáčků; všickni byli vlastní bratři a po rodu byli ze staré cínové lžice. Pohled měli přímý a udatný, na rameně levém pušku a oblek stejný, červený a modrý. Vypadali velmi krásně! Vystoupivše ze škatule na svět neslyšeli nic jiného než volání: „cínoví vojáci!“ Takto volal na ně hošík tleskaje rukama radostí, že je dostal k svátku vázaného, a postavil je ihned na stůl. Jeden byl jako druhý; toliko jediný lišil se od ostatních tím, že měl jen jednu nohu, a to proto, že při jeho narození ze lžice cínové nedostávalo se již cínu na druhou nohu. Ale i o jedné noze stál tak pevně jako ostatní jeho bratři o dvou nohách. A právě osudy tohoto jednonožce jsou znamenité.

Na stole, na němž toto cínové vojsko stálo, bylo mnoho jiných hraček, a z těch k sobě zraky nejvíce obracel zámek z lepenky. Skrze vyřezaná okénka bylo viděti do všech komnat a pokojů. Před zámkem stály stromečky kolem zrcátka a to zrcátko mělo býti jezerem, po kterémž voskové labutě plavaly. Všecky hračky byly nad míru pěkné, ale nejpěknější z nich byla panenka stojící v otevřených dvéřích papírového zámku. Panenka byla také papírová, měla na sobě sukynku bělounkou a přes ramena modrou stužku jako pláštíček a na ni kousek pozlátka tak velkého jako panenčina hlavička. Panenka měla roztažené ručky, a protože byla tanečnice, měla jednu nožku vyzdviženou tak, že jí cínový vojáček o jedné noze ani nepozoroval a se domníval, že je panenka jednonohá.

„To by byla ženuška pro mně,“ pomyslil si, „ale proti mně je paní trochu z vysokého rodu; bydlí v zámku a já v škatulce, kdež nás jest pětadvacet mužů; tam není místa pro ní! I buďsi, udělám si s ní známost!“ I položil se jak široký tak dlouhý za tabatěrku na stole ležící; a z tohoto svého úkrytu mohl se pohodlně dívati na panenku, která stojíc o jedné noze dlouho a dlouho rovnováhy nepozbývala.

Jak večer nastal, uloženi byli všickni vojáčkové zase do škatule, a všickni domácí šli spat. Tu se daly hračky samy do hraní, hrály: škatule hejbejte se; tloukly špačky a hrály si i na vojáky. Cínoví vojáčkové zaslechnuvše to hýbali sebou v škatuli; byly by rádi při hře bývali, ale nikdo z nich nebyl s to dýnko od škatule sundati. Louskáček na ořechy házel sebou jako zběsilý a křída s tužkou skákaly po tabulce; byl takový hluk a hřmot, že kanárek se probudil a do křiku se dal. Kdož se ani nehnuly z místa, byly — vojáček cínový o jedné noze a malá tanečnice.

Panenka posud stála na jedné noze a roztahovala ručky, a vojáček nespouštěl s ní oka.

Za chvilku bilo dvanácte hodin; tu pojednou tabatěrka se otevřela, ale nebylo v ní tabáku a vyskočil z ní černošatý kouzelník, malý mužíček.

„Vojáčku,“ pravil mužíček, „chceš přijíti o zrak?“

Než cínový vojáček sebou nehnul, jakoby nebyl slova slyšel.

„Nu uvidíš, až zejtra ráno!“ vyhrožoval mu mužíček.

Když děti ráno vstaly, postavily vojáčka za okno a tu náhle — buď že to kouzelník učinil anebo silný vítr — otevřelo se okno, a vojáček spadl po hlavě dolů s třetího poschodí na ulici. Byl to strašný výlet! Ubohý vojáček letěl hlavou dolů, bodák zarazil se do dlažby, a on postavil se na čáku.

Služka a hošík běželi ihned dolů na ulici hledat vojáčka, hledali a nenašli ho. Kdyby byl vojáček volal: „Jsem tu!“ byli by ho našli, ale že byl jako na stráži, nesměl a nechtěl křičet. Tu se dalo do déště; kapky padaly jako hráchy a dva uličníci šli v tom dešti volně dále.

„Hle hle!“ pravil jeden z nich, „voják cínový — ten poplave.“

I udělali loďku z papíru, dali do ní vojáčka a pustili ho rýhou dolů; sami pak běželi podle rýhy a hlasitě se smáli. Cínovému vojákovi nebylo do smíchu. Dešťová voda hnala se proudem, neboť se dalo ještě do prudčího deště. Loďka papírová sem a tam se zmítala, až z toho cínový vojáček dostal závrať; avšak on se nepptácel, hleděl pevným zrakem před sebe a držel pušku pevně v levé ruce.

Tu vjela loďka v rýze pod kámen vyčnívající a uvázla tam jako pod nízkým mosteckým klenutím, a tam bylo tak tma jako v škatuli.

„Kam jsem se dostal?“ pomyslil sobě, „na mou věru, to zpískal ten čarodějník! Jen kdyby se mnou v loďce byla ta pěkná panenka — potom bych se ani po tmě nebál!

A v tu chvíli připlavala krysa, jenž bydlela v díře pod mostem.

„Máš-li pak průvodní list?“ tázala se vojáka, „sem okaž svůj pas!“

Ale vojáček cínový mlčel a držel svou pušku v levé ruce. Loďka uháněla dále, a krysa plavala za ní, cenila zlostí zuby a volala na tříšky a stébla plovoucí: „Zadržte ho! Nepusťte ho! Je podloudník a nevykázal se průvodním listem!“

Voda hrnula se příkopem silněji a silněji! Jak z podmostí loďka vyjela, spatřil vojáček opět boží den, a tu zaslechl hrozné bouchnutí, tak že by se i nejsrdnatější rek byl ulekl. Z podmostí padl kámen do vody a za ním kus dřeva. Taková plavba byla vojákovi tak nebezpečná jako lodím a plavcům plavba mezi skalinami pod vodou ukrytými. Nebezpečí bylo veliké, loďka letěla jako šípka, až z příkopa dostala se do řeky, avšak vojáček nepozbyl srdnatosti; seděl v ní aniž se strachem chvěl. Tu se náhle loďka dvakráte otočila, voda se do ní hrnula, a hrozilo jí i cínovému vojáčkovi utonutí. On byl již až po krk ve vodě, loďka se roztrhla a potápěla, a voda se hnala vojáčkovi nad hlavou. Než i v tom okamžiku hrozném zpomněl si voják na krásnou panenku, která tak sličnou tanečnicí byla a kterou nikdy více spatřiti neměl. A k uchu jeho dorážel smutný zpěv:

Toneš, toneš plavče smělý!
Vody budou hrobem tvým!

A tu vojáček cínový utonul, a veliká ryba jej polkla. V chřtánu rybím bylo mnohem temněji a jemu mnohem hrozněji, než bylo ve tmě pod kamenem do příkopu vyčnívajícím; než cínový vojáček nepozbyl mysli statečné, ležel v chřtánu rybím udatně a držel pušku v levé ruce.

Ryba mrskala sebou sem a tam, mrskala sebou hrozně a dlouho, až konečně se utišila. Cítila jakoby ji byl blesk projel, byla nad vodou na bílém dni, a tu někdo vykřikl: „Cínový voják!“ Ryba byla totiž chycena od rybáře, který ji na trh donesl a prodal. Koupila ji kuchařka a donesla do kuchyně, aby co pokrm postní přišla na stůl domácího pána. Když ji děvečka hrozným nožem břicho rozřízla a cínového vojáka z břicha vytáhla, vykřikla „cínový voják“ a donesla jej do pokoje, kdež se tomuto statečnému muži všickni divili, že takovou znamenitou plavbu vykonal, a až do žaludku rybího se dostal; ale vojáček cínový mnoho sobě v takové plavbě nezakládal. Vojáček stál statečně na stole a držel pušku v levé ruce, ale nikdo, ani on nemohl si to vysvětliti, jak přišel nazpátek do toho pokoje, kde před časem za tabatěrkou ležel. Spatřil tam opět ty samé děti, ty samé hračky na stole, krásný papírový zámek s malou tanečnicí, která na jedné noze stála, druhou na horu vyzdviženou měla. Ještě posud neztratila rovnováhy, tak statečná ta osobička byla. Vojáček cínový byl nad míru dojat, byl by si rád zaplakal a velké cínové slzy ronil, ale plakati na vojáka se nesluší. On se díval na ni a ona na něho, ale ani slovíčka na sebe nepromluvili.

Za chvílku vzal jeden z chlapců vojáčka a hodil ho do pece. Neměl k tomu příčiny, a jistotně to spískal ten čarodějník.

V peci stál cínový vojáček jako na slunci; bylo mu strašně horko, ale nevěděl z čeho, zdali od ohně v peci aneb od plamene lásky k malé tanečnici. Barvy mu pustily, proč? nevím, zdali na strašné plavbě a pouti, aneb z hrozného mysli pohnutí; rozplýval, ale ne radostí, však nicméně stál tu statečně drže pušku v levé ruce. Tu se dvířka od pece otevřela, a malá tanečnice letěla do ohně zrovna k cínovému vojáčkovi, vítr jí tam zahnal jako růžový papírek, chytla, vzplanula a shořela. Vojáček se rozlil, a byla z něho hroudečka cínu. Druhý den ráno služka vybírajíc z pece popel, nalezla tam hroudečku cínu v podobě scvrklého srdéčka po statečném cínovém vojáčku, ale po tanečnici ani ždibinek pozlátka.