J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Starý náhrobní kámen

J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její
Pět v jednom lusku	Starý náhrobní kámen

Údaje o textu
Titulek:	Starý náhrobní kámen
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Den gamle Gravsteen
Zdroj:	J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 237–240. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70

Na venkově v jistém městečku v domě vlastním seděl pod večer ve světnici hospodář a celá rodina byla kolem něho. Dlouhé bílé záclony visely u oken, za okny byly květiny v hrncích a venku svítil měsíc v ouplňku jasně jako rybí oko. Rozprávěli mezi sebou, ale nikoliv o měsíčku, nébrž o starém, velikém kamenu, ležícím na dvorečku vedle dveří u kuchyně; služky dávaly naň umyté nádobí, aby na slunci uschlo a děti na něm hrávaly. Kámen veliký byl starý náhrobní kámen ze hřbitova.

„Trvám,“ pravil otec, „že je kámen z někdejšího klášterního kostela. Tehdáž prodány byly i kazatelna i náhrobní a památní kameny tomu, kdo za ně nejvíce podal. Můj nebožtík otec koupil těch kamenů několik, dal z nich nadělati dlaždiček, jenom tento kámen nebyl roztlučen a celý na dvorečku ležeti zůstal.

„Je patrno, byl kámen hrobový,“ pravil nejstarší synek. „Posud na něm spatříváme sypací hodiny a zbytky anděla, ale nápis jeho, kromě slova „Pavel“, stal se zcela nečitelným; pak tam stojí „S—a“, trocha doleji „Marta“. Jiných slov z kamene vyčísti nelze, a slova „Pavel“ a „Marta“ jsou jen tehdáž čitelná, když na kámen pršelo, anebo když jej utřeme vodou.“

„Spasiteli světa! toť zajisté kámen z hrobu Pavla Svojetinského a jeho manželky Marty,“ pravil stařeček, jenž s rodinou seděl a bezpochyby byl dědouškem všech kolem hospodáře sedících. „Ano, ano, tito manželé byli z těch posledních, kteří na klášterním hřbitově pochováni byli. Každý je znal, každý je miloval a ctil; ze všech starých rodin tohoto města byli „Svojetinští“ rodina nejslovutnější. O panu Pavlu říkávalo se, že má plné truhly zlata, ale ani on ani jeho manželka, ctihodná paní Marta, nechodívali v oděvu nádherném; oba nosívali šat jednoduchý z látek hrubých, avšak nosívali se velmi čistě. Ano, ano, byli to výborní manželé! Kdykoliv na zápraží kamenném seděli přede dveřmi, k nimž až stará lípa větve své rozkládala, a jakmile okolo jdoucím přátelské pozdravení dali, každý byl z toho nad míru potěšen. Oba byli k chudým náramně dobrotiví, poskytovali jim pokrmův, dávali jim oděv a věděli oslazovati svá dobrodiní láskou rozumnou a křesťanskou. —

Paní Marta předešla pana Pavla na věčnost; dobře se ještě pamatuji na ten den, na kterýž pohřbena byla. Byl jsem tehdáž malý chlapec a přišel jsem s otcem k panu Svojetinskému právě, když paní Marta v Pánu zesnula. Ztrátou své věrné manželky byl stařičký pán tak velice zarmoucen, že jako dítě hořce plakal. Zesnulá ležela v ložnici vedle světnice, kdež jsme seděli. Stařičký pán hořekoval a stěžoval si k mému otci a k některým sousedům, kteří ho potěšit přišli, kterak nyní v domě svém o samotě a docela opuštěn poslední dny života svého tráviti bude, jak dobrá a šlechetná bývala paní Marta, kolik let spolu byli a jak se dělo, když se poznali a milovali. Jářku, tehdáž jsem byl ještě chlapcem, stál jsem tu a poslouchal, bylo mi velmi podivně okolo srdce, když jsem slyšel hořekovati stařečka, a když jsem zpozoroval, jak oči a tvář jeho byly živější a živější, že si vzpomínal na den svého zasnoubení a že vykládal sousedům, jak milostná tehdáž zesnulá paní bývala, kolik nevinných úskokův mu třeba bylo, aby se s ní sešel a když vypravoval o hodech svadebních, zajiskřily se oči jeho; bylo viděti na něm, jakoby ještě jednou žil dávno minulá léta své mladosti; kdežto ona, jeho jediná milenka jemu zasnoubená, ležela nyní v komnatě vedlejší v šedém rubáši a on — věkem sešlý stařeček — vypravoval o krásné době svých květoucích nadějí! Ano, ano, tak to v světě bývá! Tehdáž jsem byl ještě chlapcem, a nyní jsem i já věkem sešlý stařec jako pan Pavel Svojetinský. Léta minou, rychle minou a proměnám podroben jest tvor každý. V paměti své snáším posud i den, kdy pohřbena byla. Pan Pavel kráčel za rakví. — Již několik let před tím dali sobě stařičtí manželé upraviti kámen náhrobní a vytesati do něho svoje jména — toliko místo pro den a rok úmrtí bylo nevyplněno. Kámen byl položen na hrob paní Marty, aby rok na to byl opět vyzdvižen ten den, na který pan Svojetinský uložen byl do hrobu po boku své manželky. — Nezůstalo po nich takového bohatství, jakéhož lidé se domnívali. Pozůstalý stateček dostal se dalekým přespolným příbuzným, o nichž dříve nikdo nevěděl. Starý domek s vysokými kamennými schody pod lipou dala obec strhnouti, protože byl sešlý a na spadnutí. Po letech, když zrušený kostel klášterní stržen byl a z něho i ze hřbitova upraveno bylo náměstí prostranné, dostaly se nábytky klášterní do rukou nových majetníků a náhrobní kámen Svojetinských přišel náhodou do rukou mého otce, a toliko náhodou se stalo, že nebyl roztlučen a že leží posud celý na dvorečku u kuchyně, kdež si na něm děti hrávají a služky naň umyté nádobí kladou, aby na slunci uschlo. Místo, kdež hrob Svojetinských býval, stalo se dílem nového náměstí pěkně vydlážděného, a nikdo již neví vypravovati o panu Pavlovi a o paní Martě v Pánu zesnulých.“ —

Stařeček jenž to vypravoval, žalostně hlavu sklonil řka: „Přišli v zapomenutí! Všecko, všecko někdy přichází v zapomenutí!“

Na to nastal hovor o jiných věcech, ale nejmenší z chlapcův, hošík s velikýma modrýma očima, dychtivě vylezl na stolicí postavenou u okna se záclonou a díval se dolů na dvoreček, kdež světlo měsíční padalo na kámen náhrobní. Jindy se mu zdál býti obyčejným kamenem plochým a prázdným, ale nyní byl mu velikým listem z knihy dějepisné. Co slyšel o panu Svojetinském a o paní Martě, bylo vytesáno v kameně. I díval se na kámen, a pohlédl též na měsíc v ouplňku, jenž kráčel po čistém blankytu nebeském a zdálo se mu, jakoby oko Páně k zemi pohlíželo.

„Přišli v zapomenutí!“ rozléhalo se po světnici a v tu chvíli dal anděl chlapci polibení v čelo i v ústa, šeptaje mu do uší: „Pečuj o zrnko tobě dané! Pečuj bedlivě, až časem uzraje. Skrze tebe, milé dítě, má se někdy tento vypršalý nápis na zvětralém kameni náhrobním budoucím pokolením objeviti v světlých zlatých znameních. Stařičtí manželé kráčeti budou starodávnými ulicemi ruku v ruce a s tváří radostnou, budou sedati na kamenných schodech pod lipou a dávati pozdravení přívětivě bohatým i chudým. Zrnko této hodiny stane se časem květoucím dílem básnickým; neboť co je dobrého a krásného, nemá přijíti v zapomenutí, ale má žíti v bájích a v zpévích věčně, věčně!“