Staré pověsti české (1959)/Žito kouzelník

Staré pověsti české Alois Jirásek
O staré Praze	Žito kouzelník	O králi Václavovi IV.

Údaje o textu
Titulek:	Žito kouzelník
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 137-142.
Licence:	PD old 70

Za prvních let panování Karlova syna bylo všecko království upokojeno, a dlouho o tom šla pověst, že za dnů krále Václava mohl každý se zlatem na hlavě jíti nebo jeti za každé doby, ve dne i v noci, a nikdo že ho nezastavil.

Král dbal velmi spravedlnosti, aby se dála od bohatých chudým, a sám k tomu přihlédal. Nejednou se přestrojil za dělníka, za chudého řemeslníka nebo za studenta a šel mezi pekařky chleba kupovat. Byl-li chléb hodný, spravedlivé váhy, zaplatil jej a odešel. Shledal-li však, že je špatný a malé váhy, dal se poznati a pobrav v krámě všechen chléb, kázal ho dáti chudým neb rozdati do škol potřebným žákům. Pekaře pak trestal pokutou na statku nebo ho dal v koši zmáchati ve Vltavě.

Tak činil řezníkům a jiným řemeslníkům. Jednou také šel přestrojen za dělníka kopat na vinici, aby i tam zhlédl, jak se lidem děje. I kopal na vinici celý den, a když seznal, jaká to krušná a perná práce, nařídil, aby měli dělníci v poledne delší odpočinek a navečer aby mohli dříve z díla.

Také v noci se rád Prahou potuloval, přestrojen, po krčmách, zkoušeje, mají-li spravedlivou míru. Ale také aby slyšel, co se děje, co lid mluví, jak smýšlí. U „Modré štiky“ na Starém Městě býval nejčastěji a tam i jinde ztropil i nejednu švandu se svými kumpány veselými.

I kejkle měl rád a všeliké podivné kousky. Ty mu nejvíce strojil jeho kouzelník Žito, chlapík dovedný, čarovný, jenž uměl přimraziti koho chtěl, a zvláště svou podobu měniti, často i tvář. Ke králi šel třeba v soukenném šatě, hrubě sešlém, v úzkých nohavicích s podešvy. Když stanul před králem, byl pojednou v hedvábné sukni, v pestrých nohavicích a mosazné zobáky na střevících se mu jen blyštěly jako nějakému kasalickému švihákovi. Tak před králem stanul, a když odcházel, změnil se přede všemi, aniž se převlékl, a měl hned na sobě řásný, poutnický plášť.

A při tabulích královských jaké čertoviny někdy spískal! Nejhorší královu šaškovi. Ten jednou při obědech sahal po rybách v šalši. Ale jen rybu vzal, a již mu vypadla. Šašek vykřikl a vyjeveně hleděl na ruku, jež mu naráz tuhla a tuhla, v roh se měnila, až z ní bylo kopyto, koňské kopyto! A ze druhé také.

Strnulý šašek šklebil se a prohlížel si zoufale svá kopyta tak, že král i páni se dali nahlas do smíchu a smáli se, až jim slzy po lících kanuly.

Když král posléze poručil, aby šašek těch kopyt byl zproštěn, dělal nad nimi Žito různé kruhy a kříže a mumlal divná slova. Kopyta mizela, ale — nastojte — volské paznehty se z nich staly, a nezmizely, až když Žito pohnut šaškovým pláčem a skřekem je odčaroval.

Jednou si chtěl král Václav z hradu vyjeti. Na nádvoří stál již malovaný jeho vůz s polštáři pod stříškou na čtyřech sloupích. Čtyři krásní bělouši v lesklém řemení byli do toho vozu zapřaženi. Kolem již čekala na koních vystrojená králova družina i šašek na strakaté kobyle. Jen Žito chyběl, ač měl nařízeno, aby byl také v průvodu. Král již přicházel a Žita nikde. Král vsedaje ptal se po něm, a když uslyšel, že ho tu není, velmi se zachmuřil.

Vtom ozvalo se z vedlejšího nádvoří kokrhání, hrozné kokrhání, jako by kolik kohoutů zpívalo o závod. A již z toho nádvoří zahrčel průjezdem vůz, vozík, dvoukolý vozíček s trojspřežením černých kohoutů. První pár nejmenší, druhý větší, třetí největší. Černé peří se kovově lesklo, rudé hřebeny hořely… Každý kohout měl u zobáku řemínek a všechny řemínky se sbíhaly v Žitově ruce. Kejklíř stál na voze a řídil podivná spřežení.

Král se smál a pravil, že má Žito o spřežení více nežli on, ať jede za ním. A jel král s bělouši, Žito za ním s černými kohouty, a kudy hrčel ten neobyčejný povoz, všude byl shon lidí. Tak poté častěji jezdil, a lidé se pokaždé sbíhali, když slyšeli, že Žito jede, nebo již před hradem na něho čekali. Až pak zase něco jiného vyvedl, o čem šla řeč po celé Praze i dalekým okolím.

Žito si udělal třicet víchů ze slámy a z těch třiceti víchů vyčaroval třicet prasat znamenitě tlustých, jako dobře krmených. Stádo to pak vyhnal sám na pastvu u řeky, kde se pásli vepři bohatého, ale lakotného pekaře Míchala. Ten si prohlížel se zalíbením Žitův dobytek, a když uslyšel, že je lacino na prodej, shodl se s kejklířem, koupil vepře a hned peníze vyplatil. Když si uhodili, napomenul ho Žito: „Jen to ti pravím, dobrá prasátka, vidíš sám, a vykrmená, ale vody nesnesou. To si pamatuj!“

Než pekař nepamatoval, nedbal, a vyhnal koupené vepře do brodu. Jak vběhli do řeky, hned se potopili, a místo nich vyplavalo na povrch třicet slaměných víchů. Pekař čekal na vepře, až vyplavou; ale nevyplavali, a víchy, z ničemné slámy nesly se dál a dále. Lakotný pekař běhal po břehu, křičel a lál, hned na vepře volal, hned na víchy ukazoval, že plavou, aby je chytili, že uplavou.

A uplavaly. Pekař rozzuřen, že přišel o tolik peněz, o tolik vepřů, rozběhl se na Žita. V králově dvoře ho nezastal. Hledal ho, vyptával se po něm, až ho v krčmě našel. Tam seděl králův kouzelník v klenuté jizbě, ve výklenku tlusté zdi u okna; nohy měl před se nataženy, záda o pažení opřená. Číše stála před ním dopitá a on dřímal.

Pekař zlostí zezelenal, jak jej zhlédl. Hned ve dveřích začal mu lát a spílaje hnal se k němu. Žito však klidně spal, jako by křiku nebylo, jako by jen moucha bzučela. Pekař už lítý, chytl ho za nohu, třásl jím, pak, když oči neotvíral, škubl jeho nohou. Vtom zbledl jako stěna.

Noha padla bez vlády, z kloubů vytržená, a Žito jako uštknut vytrhl se ze spaní a křičel, a chytl pekaře, na smrt uděšeného za hrdlo. A na soud s ním. Co zbylo? Úraz byl zjevný, krčmář a hosté svědčili, že to pekař spáchal. Co dělati? Nic jiného nežli pěkně pokorně poprosit za odpuštění a zaplatit nadto značnou náhradu.

Žito se tím usmířil a peníze shrábl do váčku. Pak se dotkl vytržené nohy, spravil ji naráz, takže bez berle, čiperně, pevným pružným krokem vycházel jako vítěz ze soudní síně. A lakomý pekař měl nadto ještě hojně smíchu. Všude si o něm posměšky povídali, jak pořídil. Až pořekadlo z toho bylo: „Vyděláš jako Míchal na prasatech.“

* * *

Nedlouho poté měl Žito několik mrzutých dní. Ke králi Václavovi přijel návštěvou bavorský vévoda. S ním přibylo několik kejklířů německých na vozech plných divných přístrojů. Sám vévoda je vypravil, aby králi způsobili kratochvíli.

Ti kejklíři byli povedené kopy, lidé světem protřelí a svého umění znamenitě znalí. Král se jím divil, než na svého Žita také dal. I musil Žito vévodovi ukázat, co umí. Cokoli však udělal, udělali Němci po něm. Nebylo nic, čeho by nedokázali, a nemohl jich přemistrovati. To Žita mrzelo, a proto jim něco vyvedl, s čím si opravdu rady nevěděli.

Bylo zrovna za oběda, po kterém ti Švábové měli veřejné na lešení na hradním nádvoří před králem a jeho hostem u přítomnosti dvora a Pražanů prováděti své nejumělejší kousky. Za toho oběda tedy v královské síni, kde seděli král s vévodou a předními dvořany sami na povýšeném místě, níže pak u zvláštního stolu šaškové, Žito a dva z kejklířů vévodových, strhl se pod okny křik a německé volání. Tu ti dva Němci, jak seděli u okna, vstali a ven se nahýbali, podívat se, co je, co se dole děje.

A již byli v pasti.

Nic nebylo, jen jalový pokřik. Němci chtěli zas usednout, ale nemohli. Nemohliť hlavou zpátky do síně. Okna jim nestačila, a to proto, že jim v ten okamžik, co se ven vychýlili, narostly parohy, veliké, rozložité parohy. I vrtěli se, trhali sebou, hlavami škubali, divně se kroutili, parohy narážely, až cvakaly.

A za nimi smích, hlučný, obecný smích. Král Václav byl obzvláště potěšen. Smál se kejklířům a byl rád, že se Žitovi tak vydařilo.

Ale pak, odpoledne, když ti Švábové na rozkaz králův zbaveni parohů, vyváděli zrovna divy veřejně na lešení na nádvoří hradském před králem a tisíci lidí! Všichni žasli, jaké kousky zázračné, čertovské uměli. A Žito nikde. Ani se neukázal. Tak si v zástupech povídali; a jinde zas, že tu byl, ale že se ztratil, poněvadž se stydí, poněvadž viděl, že by takových věcí nedovedl. Utekl, schoval se, aby neslyšel té hromové pochvaly kolem, nebo aby ho král snad nevyzval v zápas s těmi Němci.

Ale pojednou se Žito ozval. Jak na okamžik zástupy utichly, pronikl od brány jeho hlas. Znali ho, a hned nastalo v lidu pohnutí. Všude ustupovali, všude osmahlého, černovlasého Žita v červené suknici propouštěli, až se dostal na lešení toho bavorského divadla, on a dva sluhové s ním. Jak stanul uprostřed, vyhrnul si rukávy a začal si pak roztahovat ústa a tahal je, šířil, až byla nesmírně veliká. Bavorští kejklíři tušili, co bude. Již počali ustupovati, již se krčili.

Ale vtom Žitovi sluhové toho nejznamenitějšího z nich chytli a podali ho svému pánu. A ten, prve než se kdo nadál, Němce nevelkého a drobného si urovnal, ruce k bokům mu přitiskl, a skroutiv ho a svinuv ho, jak potřeboval, otevřel obrovská ústa jako pec a jal se tam Němečka cpáti a soukati, třebaže nožkama mrskal, až ho tam vecpal a sesoukal až na škorně. Ty Žito vyplivl.

Kolem vše tleskalo, jásalo, div že se netřásla po hradě okna. Vtom přitáhli Žitovi sluhové káď plnou vody, kterou měli bavorští kejklíři na pódiu. Žito, jakoby tím těžkým soustem zmožen, postavil se nad džber a vyvrhl Švába, jenž ho patrně tlačil.

Bavor žblunkl do vody, až vysoko vystříkla, hrabal se v ní, pak všechen umáčen jako myš, lezl a drápal se z kádě ven.

Lidé kol křičeli, tleskali, jásali, všichni se smáli, chechtali, až se prohýbali, za břicha popadali. Od smíchu rudí, slzící ukazovali si na Bavora, z něhož voda jen crčela, jak na konci pod plachtu vklouzl a se schoval.

Bavoři dále již nic nedělali.

Nikdo si jich nevšímal. Každý jen na Žita hleděl. Musil před krále, a král ho přede všemi pochválil. Jak poté mocný kouzelník z lešení sestupoval, vítali ho zástupové nekonečným jásáním, až se po všem králově hradě rozléhalo.

* * *

To byl nejslavnější Žitův kus.

Ale pak, na konec života, přece prohrál a podlehl.

To samému satanáši, jemuž se byl zapsal a jenž si jej odnesl s tělem i s duší. — —