Společenské postavení ženy a dívky české v dobách předhusitských

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Společenské postavení ženy a dívky české v dobách předhusitských[1]
Autor: Jan Bohuslav Miltner
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 85–102.
Licence: PD old 70

Až do nedávná nehrubě všímáno si žen v dějinách člověčenstva. Počítali jen padlé v bitvách bojovníky, nevidouce přelévaných doma za ně slz. Abbé Sabatier de Castres případně soudí o ženách, řka: „Les femmes sont nos nourrices dans notre jeunesse, nos compagnes dans l’âge mûr, notre soutien dans la vieillesse, notre consolation dans le malheur et nos victimes dans tous les tours.“ A německý jeden historik (Ewald) dí, že postavení žen jest nejspolehlivějším měřítkem vzdělanosti jednoho každého národa. Ježto tedy dějiny žen jsou důležitou částí dějin vzdělanosti, vizme již, jaké bylo postavení českých žen v dobách předhusitských, a sice nejdříve v době pohanské, pak v době křesťanské. Na základě staroslovanských řádů zůstávaly rodiny, pocházející od společného praotce pohromadě, čímž vznikl rod. Oženil-li se syn, zůstal s manželkou a s dítkami u rodičů, provdala-li se dcera, i ona se svou rodinou zůstávala ve společném užívání a při společném zdělávání pozemků rodových. V rodě žilo tedy několik, někdy i mnoho rodin pohromadě a ženy byly rovnoprávnými členy jeho. Dlouho týž řád býval zachováván, jakož na př. známo jest o Slavníkovcích, bratřích sv. Vojtěcha, že léta 996 žili s manželkami a dětmi svými pospolu na Libici v nedílnosti.

Zlá dci byla tedy zločinná osoba ženská v čeledi, která jsouc z rodu vyloučena, ztratila opatření své v rodu a stala se tak dívkou chudou, nuznou. Nevěsta, vstupující v čeleď novou, obdržela toliko věno, záležející ve věcech movitých (šatstvo, dobytek, nábytek a p.), ana dědin či pozemků nepotřebovala, vcházejíc do čeledi dědinami opatřené. Rovněž i muž vstupuje ženitbou do čeledi jiné, dostal jen výpravu, neboť se k dědinám nového rodu přiženil. Za nedostatku mužských dědiců stávaly se ženy a dcery dědičkami se všemi právy mužův a udržovaly takto dědiny, zachovávajíce svůj rod. V čele rodu rozkazovali vladyka a žena jeho jakožto mocná hospodyně. Kdežto u starých Germanů ženy konaly nejtěžší práce polní spolu s otroky, byla u českých Slovanů ženám přidělena práce jim přiměřená v domácnosti. V nejstarší památce literatury české, ve zlomku básně nadepsané „Sněm“ se o tom děje zmínka: Mužie pášu, ženy ruby stroja, t. j. předly, tkaly a hotovily oděv. Ostatně zhotoveno od Slovanek ve pravěku tolik plátna, že prý jím platily, nemajíce ještě kovových peněz.

Při úzké souvislosti jednotlivých národů slovanských v témž pravěku jejich lze vztahovati výrok císaře Mauricia (582—602), že Slovanky zachovávají neporušeně stud a věrnosť manželskou, i k ženám českým.

U pohanských Čechů bývalo mnohoženství sice dovolené, ale nikoli všeobecné. Král Samo, slavný zakladatel první veliké říše slovanské (zemř. 662), zplodil s dvanácti ženami dvacet dvé synův a patnácte dcer. V rukopisu královédvorském naříká Záboj r. 805, že křesťanští Frankové chtějí v Čechách zaváděti jednoženství: i jedinu družu nám iměti — po púti vsiej z Vesny po Moranu, t. j. od mládí do smrti. Za družku, za tovaryšku či milou společnici a přítelkyni na pouti života měli tedy manželku svoji, nikoli za poddanou otrokyni. V téže básni milené ženy se nazývají lubice. (Otčík zaide k otcem — ostavi v dědině dietky svoje i svoje lubice.) Ještě svatému Vojtěchu (zemř. 997) bylo při horlení proti mnohoženství u velmožů, zrušitelnosti svazků manželských a dopouštění manželství mezi příbuznými zápasiti se mnohými obtížemi. Ba i kníže Břetislav přikazoval r. 1039 u hrobu sv. Vojtěcha ve Hnězdně svým Čechům přísně jednoženství, aby tak uctěna byla památka sv. mučeníka. Ostatně měl, tuším, každý asi tolik žen, kolik jich mohl uživiti; boháč jich měl více, chudší se spokojil s jednou. Zemřel-li manžel, byla jeho žena obyčejně upálena a tak s ním opět ve smrti spojena, při čemž konány tryzny, t. j. slavnostní tance, zpěvy a oběti. Pravdě se velmi podobá, že ženským bytostem božským, jako Živě, bohyni úrody; Vesně, bohyni jarní přírody a mladosti; Ladě, bohyni letní přírody i krásy; Moraně, bohyni zimy i smrti; Babě, bohyni oblak déšť přinášejících, a j. nejspíše asi kněžky obětovaly. Konec zimy oslavovaly děvy utápěním Morany a velebením Vesny. Také nižším bohyním, vílám a rusalkám u potokův, a polúdnicím ve stromech klaněly se české pohanky. Teta, dcera Krokova, prý měla důkladnou znalosť bájesloví a obřadů náboženských, a poučovala v tom zase jiné.

Ve jménech ženských shledáváme, kterých vlastností tělesných i duševních při ženách si nejvíce vážili. Na ukázku buďtež některá zvláště poetická jména uvedena, jako Daňka, Jelena, Vlčenka, Květava, Bělina, Bělka, Děvice, Jara, Ladka, Mladava, Dobřena, Drahuše, Milosta, Mironěha, Myšlena, Těšivoja, Vojna, Vojslava, Bratřena, Hostěna, Kvasena, Ctěna, Chvalena, Lubava, Družka, Duše, Mila, Přemila, Božetěcha, Svatava, Zorava a j. v.

V celém věku pohanském nejjasněji se stkví kněžna Libuše či Ljubuša, nejmladší ze tří dcer Krokových. Starší Kazi znala rozličné rostliny a léčivosť jejich a založila Kazinhrad; Teta znala způsoby bohoslužby pohanské a založila Tetín, ale Libuše (jejíž jméno nese hrad Ljubošin), z nich jsouc nejmoudřejší, povolána na stolec knížecí. Slynouc jako věštkyně a trvajíc v panenském stavu, panovala šťastně národu svému, až byla na sněmě od zpupného Chrudoše pohaněna, jemuž po zásadě staroslovanské za právo uznala, aby buď s mladším bratrem Šťáhlavem společně statkův užíval anebo s ním na rovno se rozdělil. Tu zařval rozlícený Chrudoš: „Běda mužům, jimžto žena vládne; mužům má muž vládnouti.“ Pohaněná kněžna vstavši odpověděla, že nemíní více sama vlásti. I vysláni leši, kmeti a vladykové k Stadicům, odkud jí přivedli Přemysla oráče, šlechtice, který sám zdělával roli svou. Tak stala se Libuše pramátí jasného rodu Přemyslovského, jenž Čechům slavně panoval od polovice osmého století do r. 1306.

Na sněmě výše řečeném objevují se též soudní děvy. Jsou tu dvě věhlasné děvy vyučeny věštbám vítězovým, t. j. (dle p. dra. H. Jirečka) zákonům veršovaným; jedna má desky pravdodatné, druhá meč, křivdu kárající (bezpochyby též k bitvě mezi soupeři); proti nim jest oheň pravdozvěstný a pod nimi svatocudná voda; měly tudíž důležitý úkol při očistách čili soudech božích. Po poradě sněmovníků sebraly děvy hlasy do svatého osudí a lechům je provolávati dávaly. Dle p. prof. Hattaly věštby vítězové jsou carmina heroica čili básně hrdinské a pocházely by vedle lyrických básní též i některé epické básně od básnic, věštbám vítězovým čili básnictví hrdinskému zvláště vyučených. Spolu s manželem založila prý Libuše Prahu, jíž slavnou budoucnosť věštila. Po stoletích ještě (na př. od Všehrda) byla pokládána Libuše za zakladatelku zákonův a práva v Čechách.

Po Libušině smrti vypukla dívčí válka. Dívky založivše hrad Děvín, zvolily Vlastu za kněžnu. Muži s počátku se jim jen smáli; ale když dcera od otce, sestra od bratra se odtrhla a zástup na šest set čítající, v jízdě na koni vycvičený sebraly, tu teprve muži poznali, jaké nebezpečí jim hrozí.

V ženské obci rozeznáváno tré třid dívek; nejmoudřejším poručila Vlasta hrad i kázala jim, aby zasedaly v radě. Dívky nejkrásnější měly se líčiti a muže lstí překonávati; třetí zástup činily vlastní bojovnice, které s lučišti jezdily a muže jako psy bily. (Slova Dalimilova, kterýž té válce věnuje osm kapitol.) Před bitvou, ve které potom dívky zvítězily, připomínala prý Vlasta děvám českým amazonky starověké, válčivší s Kýrem a Alexandrem.

Dívky měly tu výhodu, že na Děvíně nebylo muže, jenž by je zradil, ale na Vyšehradě, v sídle Přemyslově, bylo dosti vyzvědaček; tak připravovány mužům porážky. Také lstí vítězily; za hladu na Vyšehradě zuřícího pozváni byli muži na Děvín, kdež vystrojena jest hostina a dívky slibovaly lásku; ale pojednou muže přepadly a povraždily.

Jindy zase nalezl Ctirad v lese dívku velmi sličnou, ke stromu přivázanou, vedle ní trubici a velikou láhev medoviny. Když Ctirad bědující, ode družek prý potrestanou Šárku odvázal, s ní se bavil a napiv se medoviny, ve trubici zatroubil, byl i s družinou od skrytých dívek zabit.

Práva a zřízení dívčí stanovila: Vlasta s ženami panuj, muži pracujtež; dívka si vezmi za muže, koho by chtěla; pacholíku nověrozenému budiž palec pravé ruky useknut a pravé oko vyloupnuto, aby nebyl zbraně schopen. Při hlavním útoku dívek na Vyšehrad Vlasta pádíc příliš odvážlivě v před, ve kruté seči zahynula, ostatní couvly k Děvínu; i ačkoli v boji následujícím dívky některé, poznávajíce své bratry, klekaly za milosť prosíce, jsou přece všecky porubány a hrad Děvín jest pobořen.

Vyložiti pravý význam této pověsti, jest velmi nesnadno; snad je tu skryta pověsť o bohyních, snad vzpomínka na bojovnosť žen českých a výhodné jich postavení za Libuše a i později, snad i paměť skutečného děje. Možno též, že jméno hradu Děvína zavdalo podnět k celé té pověsti. O lásce dívek českých k jakémusi bohatýru, jinochu to krásnému, zmiňuje se báseň „Jelen“. Když byl týž zavražděn, „bylo v každé děvě po žalném srdéčku, i oplakávaly jinocha všecky děvy“.

V Ruk. Zelenohorském zmíněno jest o přátelství dvou dívek, jež nám připomíná jihoslovanské posestrimstvo. Od Otavy spěchá věrná přítelka na Vyšehrad oznámiti rodné sestře rozvaděných bratří smutnou zprávu o sporu rodinném Chrudoše a Šťáhlava, načež sestra těchto vše oznámí kněžně své.

Věštkyně požívaly v době pohanské veliké vážnosti. Pražanům na Lučany táhnoucím za Neklana knížete radila prý jakási baba, aby u studnice oslici obětovavše všichni z masa jejího pojedli; nato věští Čestmírovi vítězství nad Vlaslavem.

Současně věštila jiná baba v Lucku porážku Lučan; jen pastorka svého Strábu zachránila, radíc, aby s prvním, jehož potká, začal boj a uřezal jemu uši; vrátiv se domů Strába se přesvědčil, že bojoval se svou ženou, přející Pražanům.

Když napotom Leva z rodu Vlastislavova chtěl na Hostivítu Lucka dobyti, dali se Lučané z boje na útěk. Jsouce však ode svých žen, volajících: „Semo, semo pojděte, zde se Pražan ukryjete!“ potupeni, vrátili se do boje a Pražany pobili.

Kterak staronárodní, pohanské řády a obyčeje jen ponenáhlu a po dosti tuhém boji ustupovaly přísné kázni křesťanské, o tom jest zmíněno již při mnohoženství. Též unášení žen za starodávna u Čechů obvyklé, provozováno jak doma tak i za hranicemi i za prvotin křesťanství. Oproti tomu odcházely zase Češky v dalekou cizinu; mezi ženami ruského knížete Vladimíra Velikého (zemř. 1015) byly také dvě ženy české; jedna byla matkou Vyšeslava, jenž nastolen v Novohradě, druhá matkou Svatoslava, nastoleného ve Drevanech, a Stanislava.

Dlouho se také udrželo starodávné mimosoudní potrestání cizoložství i v době křesťanské přese všechnu opačnou snahu. Ještě r. 994 manželka jednoho Vršovce měla jako cizoložnice rukou manžela svého utrpěti smrť. Slibujíc sv. Vojtěchu činiti pokání, nalezla přičiněním biskupa útočiště u jeptišek svatojirských. Ale Vršovci vypátravše úkryt její a zmocnivše se jí, dali ji hned na místě stíti. I v desátém století provozován ještě obchod s mužskými a ženskými otroky a stanoveno clo z každé otrokyně.

Křesťanství hlásané na Moravě od roku 863 odtud do Čech zavedeno bylo. Bylť již od r. 872 přátelský spolek mezi Čechy a Moravany, an Svatopluk moravský si vzal za manželku dceru knížete českého Veleviznu(?); pro nevěstu přijelo četné svatební poselství a na Moravu ji provázel průvod zbrojný v počtu 644 koní. O zavedení, rozšíření a utužení křesťanství v Čechách má nejplatnější zásluhu sv. Ludmila, Slaviborovna ze Pšovan (z Mělnická), manželka Bořivoje knížete českého. Vychována jsouc v pohanství, byla s chotěm svým, jemuž dva syny, Spytihněva a Vratislava porodila, r. 873 na Velehradě od arcibiskupa sv. Methoděje pokřtěna. Slynouc dobročinností rozšiřovala napotom víru Kristovu po Čechách usilovně a s velikým úspěchem. Vedle obyčeje tehdejšího bývaly děti v prvním věku na vychování u děda a báby; tak odchovala i Ludmila s veliké části Václava Svatého. Žijíc jako vdova na Tetíně ujala se vychování vnuka svého Václava a dala jej na učení slovanské, ana matka jeho Drahomíra, vdova po Vratislavu knížeti, snacha Ludmilina, zemi spravovala. Bohulibým životem i rozsáhlou dobročinností získala si Ludmila obecnou přízeň v národě, tak že Drahomíra žárlivostí vzplanula. Návodem jejím byla sv. Ludmila na Tetíně r. 921 vlastním závojem zardousena.

Tělo její odpočívá nyní v kapli kláštera svatojirského na hradě pražském; vděčný lid ctí sv. Ludmilu jako první českou mučenici a ochranitelku země české.

Drahomíra, kněžna Lutická, ze Stodoran, choť knížete Vratislava, matka sv. Václava a kn. Boleslava, postavila se nepřátelsky proti německému králi Jindřichu Ptáčníkovi, který krajany její lutické krutě utiskoval, načež když ku Praze přitáhl, Drahomíra vládu Václavovi postoupiti musila. U Václava jsouc osočena odešla ode dvora, ale brzy byvši povolána zpět, byla od Václava velice ctěna. Na tělo mrtvého Václava uvrhla se s trpkým hořekováním (935), utekla se však později pro svou bezpečnosť k dceři své Přibyslavě do nynějšího Hradecka. Pověsť líčí Drahomíru jako lítou pohanku, kteráž klnouc svému modlícímu se vozkovi, do země se propadla. Že byla křesťankou, toho důkazem jest založený od ní kostel na tom místě, kde skonala sv. Ludmila. Bylať ovšem velikou nepřítelkou Němců, vidouc nebezpečí od nich Luticům a Čechům hrozící; zato němečtí kronikáři památku její zohyzdili. Vnučka Drahomířina Mlada, dcera to Boleslava I., zřídila panenský klášter dle řehole sv. Benedikta a byla prvou abatyší téhož kláštera svatojirského. Vyslána jsouc ku papeži do Říma, vyjednávala tam tak státnicky, že vymohla svému národu založení biskupství pražského r. 973. Sestra její Dobrova či Doubravka zavedla r. 966 křesťanství do Polska. Jí k vůli přijal manžel její kn. Mečislav křest, načež čeští kněží Doubravku provázející šířili mezi Poláky učení Kristovo zároveň se začátky vyšší vzdělanosti.

Doubravka byla matkou Boleslava Chrabrého, prvého krále polského, a zemřela ve Hnězdně r. 976.

Tím, že knížata čeští si brávali za manželky dcery z jiných plemen a dcery nebo sestry své vdávali k jiným národům, zakládány jak svazky rodinné, tak i politické svazky přátelské. Kněžny české pocházely obyčejně z Polska, Uher a ze zemí německých. Častější sňatky knížat českých s kněžnami německými působily napotom neblaze, any tyto s sebou přiváděly německou družinu. Mimo to snažili se domácí velmoži a jich manželky k vůli panovnici přiučiti se cizímu jazyku, ba i v panovničí rodině samé zahnízdila se zejména za posledních Přemyslovcův odtud příchylnosť k cizímu jazyku a mravu.

Dvě kněžny české ozařuje zvláštní půvab romantiky, Boženu a Jitku. Vraceje se kn. Oldřich z lovu k Postoloprtům, spatřil u studánky selskou dívku peroucí. Okouzlen jsa krásou Boženy, dcery Křesinovy, pojal ji, ač ženat, za druhou manželku. Její syn byl Břetislav, český Achill. Jsa vojvodou moravským, uzřel ve Svinobrodech Jitku či Juditu, sestru Oty, markraběte Východofranského, nejkrásnější kněžnu svého věku, která tu byla chována v klášteře. Zahořev k ní prudkou láskou a obávaje se, že by pro nízký rod matčin hrdé příbuzenstvo ze zpupnosti mu ji odepřelo, vloudil se s družinou do kláštera, uchvátil v náruč Jitku z kostela vystupující, přeťal mečem řetěz u brány klášterní a s drahou kořistí na koni větrem k Olomúci uháněl (1029).

Prvá česká královna byla Svatava, rozená kněžna polská, která zároveň s chotěm svým Vratislavem II. r. 1086 na království byla korunována. Královna Svatava darovala kanovníkům vyšehradským Újezd na Sázavě (Svatavin Újezd) a smířila syny své Vladislava I. a Soběslava. Dle Dalimila dala Svatava v Praze most vystavěti. (Tehdy knieni Svatava káza u Prazě most učiniti. Kap. 77.)

Gertruda, rozená kněžna rakouská, první manželka knížete a potomního krále Vladislava II. horlivě se snažila o zavedení v Čechách bezženství kněžského. Kněží ženatí, jako probošt kapitoly pražské, probošt kapitoly vyšehradské a j. musili se buď s ženami rozloučiti nebo hodnosti své složiti. Známa jest Božetěcha, choť dějepisce a děkana pražského Kosmy (zemřel 1125). Ode druhé manželky Vladislavovy, královny Judity, byl r. 1167 vystavěn kamenný most přes Vltavu v podhradí pražském.

Nevšední bojovností a statečností vynikala kn. Eliška, roz. kněžna uherská, manželka knížete Bedřicha. Když Fridrich r. 1184 do Mohuče se odebral, zdvihl se proti němu Václav, bratr Soběslava II. Ale hradu pražského bylo pod náčelnictvím kn. Elišky deset neděl udatné hájeno, až přitáhla pomoc válečná. Ježto se táž kněžna Alžběta při osazování stolice biskupské dopouštěla simonie či svatokupectví, domáhala se ku konci XII. věku kapitola pražská výhradnějšího práva k volení biskupa. Tato hrdá a pánovitá paní se chtěla po smrti manželově státi vladařkou, obsadivši hrad pražský; ježto však Čechové tehdáž si nepřáli panování ženského, musila ustoupiti.

Vzácnými dary duševními se proslavily tři dcery Přemysla Ottakara I., Markéta zvaná Dagmar, Anežka nyní svatá a Vilemína, jakkoli působení jejich a osudy byly velmi nestejné. Dagmar jsouc chotí Valdemara II., krále dánského, byla opěvána v Dánsku jako nejpřednější ozdoba trůnu. Po její žádosti a prosbě choval se Valdemar lidštěji k zajatým ve válce. Na smrtelném loži prosila prý ještě Dagmar krále, aby milosrdenství prokazoval nešťastným a opuštěným, načež se modlila k nebi o blaženosť země a štěstí královského chotě svého. Zpověď výtečné a ctnostné králové prý obsahovala jen jediný hřích, že totiž kdysi v neděli hedbávné rukávy roucha svého vroubila; ale to prý Pán Bůh odpustil a andělíčkové radostně vítají přemilou dušinku. Památka Dagmary žije v básních dánských a v paměti vděčného národa (zemř. 1213).

Její sestra Anežka byla upřímnou rádkyní svého bratra Václava krále, smiřujíc jej se sousedními knížaty. Zamítnuta byvši od svého ženicha nespoléhala na válku proto vedenou, nýbrž vstoupila ve přísný řád Klarisek. Sv. Anežka založila jedinou českou řeholi, totiž český řád rytířský křižovníků s červenou hvězdou, jenž potvrzen jsa od papeže r. 1237, dosud drží klášter a špitál u kamenného mostu Karlova v Praze. Již za živa vysoce jsouc ctěna zemřela r. 1282 a byla prohlášena za blahoslavenou, později za svatou.

Nejpodivnější osudy potkaly třetí dceru Ottakarovu Vilemínu. Jsouc vdovou usídlila se Vilemína v Miláně, kdež vedla život bohabojný v domě kláštera Chiaravalského, jemuž i jmění své odkázala a kdež si pohřeb vyvolila. Pro ctnosť a zbožnosť, jakož i pro štědrou dobročinnosť její shromáždil se kolem ní kruh nadšených ctitelů, jimž byla rádkyní, pomocnici a vzorem. Nemocní přicházeli k ní hledat uzdravení, prohlašujíce ji za světici. Pověsti té užil k účelům sobeckým milánský měšťan Ondřej Saramita, jenž ji za vtělení Ducha svatého vyhlašovati se jal. Vilemína jej sice ostře pokárala, však nicméně po její smrti r. 1281 ve bludu aneb ve klamání svém pokračuje, Saramita tělo zemřelé Vilemíny z hrobu vyzdvihl, šarlatem a zlatohlavem opatřil a za zázračné pokládal. I sestavil zvláštní kacířství, uče a hlásaje poutníkům ke hrobu zavítavším, že Duch svatý jest vtělen ve člověka pohlaví ženského, jako Kristus ve člověka pohlaví mužského. Papež a duchovenstvo měli tu ustoupiti papežce a kněžkám, a pod. jiných nesmyslů více. Když nezpomohly tresty mírnější, byl Saramita r. 1300 jakožto kacíř zatvrzelý upálen; také tělo Vilemínino bylo spáleno, aby blud ten obnoviti se nemohl.

Romantické povahy byla zase láska Kunhutina. Lepá dcera Rostislava Michajloviče, knížete haličského, Kunhuta, provdala se, jsouc šestnáctiletá, za velikého krále Přemysla Ottakara II. ve Břetislavi. Vynikajíc krásou tělesnou, myslí vznešenou a znamenitými vlohami, milovala nádheru a okázalosť, kterouž po boku „zlatého krále“ v plné míře se mohla honositi. Po smrti Ottakarově r. 1278 jsouc poručnicí Václava a vladařkou českou, byla od Otíka Braniborského jata, na Bezděz zavezena a tam vězněna. Uniknuvši prchla na Moravu, kdež jí dána župa opavská. Zamilovavši si pak Vítkovice Záviše z Falkenštejna, jenž písněmi milostnými dojal srdce králové, projevovala jemu zjevně svou přízeň, až r. 1284 s milencem i veřejně sňatek slavila. Někteří se domnívají, že snad Záviš učinil pro Kunhutu sbírku básní, z níž malý, ale převzácný zbytek se zachoval pode jménem rukopisu Královédvorského.

Dcera králové Kunhuty a Přemysla Ottakara II., abatyše Kunhuta, lnula takovou láskou k malířství, jakou jevila matka k básnictví. Ačkoli záhy zasnoubena jsouc, vstoupila přes to v řád Klarisek, kterýž k vůli bratru Václavu II. se svolením papežovým opustila, aby z příčin politických mohla provdána býti za vojvodu Mazovského. Jako vdova stala se abatyší Benediktinek u sv. Jiří. Zvelebujíc vlastní klášter a jiné duchovní řády, přála velice malířství a výtvarnému umění vůbec. Jmeno spanilomyslné kněžny srostlo s převzácnou památkou uměleckou; neboť dle Vocela jest passionál abatyše Kunhuty, ozdobený drahocennými obrazy, pro malířství české tím, čím jest rukopis Královédvorský v básnictví českém. Jinou krásnou památku po ní chovají nyní v Tereziánském ústavu šlechtičen — skvostnou berlu abatyšskou.

Abatyši Kunhutu, která zemřela r. 1321, zajisté hluboce dojalo vymření Přemyslovců po meči r. 1306, jakož i neblahé spory mezi Eliškou Přemyslovnou, chotí Janovou, a Alžbětou Polskou, jinak Rejčkou, vdovou Václava II. a Rudolfa Habsburského, krále českého. Eliška Přemyslovna, naděje vlasti, utekla se od nedůvěřivého Jindřicha Korutanského, jsouc ohrožena, k věrným a vděčným měšťanům a městkám nimburským. Brzy potom (1310) jest však osmnáctiletá Elška ve Špýru zasnoubena se čtrnáctiletým Janem Lucemburským za hlučných slavností.

Jako kdysi Libuše a napotom (1521) Anna Jagajlovna stala se tu Eliška zakladatelkou panovničního rodu českého; stala se matkou Karla IV., otce vlasti, jemuž národ český žehná po pěti stoletích. Šlechetná králová Eliška, majíc sobě od manžela vládu svěřenou, zakoušela mnohá protivenství od Jindřicha z Lípy, milostníka Rejčky, královny Hradecké, kteráž Hradec nad Labem chtěla dáti dceři své Anežce. Ba i s vlastním mužem bylo jí válčiti, úkaz to zajisté neobyčejný. Když útrapy se množily, prchla Elška do Dolních Bavor. Po návratu žila nejvíce na Mělníce a zemřela r. 1330. Dokavade žila, bývala prostřednici mezi králem a národem (jako později Anna Jagajlovna), ujímajíc se statečně a vydatně jazyka českého, kterýž po její smrti počal klesati ustupuje němčině.

Alžběta Polská či Rejčka sídlila ve věnném městě Hradci n. L. třicet let, odkudž králová Hradeckou královnou, město pak Hradcem Králové jsou nazývány. Svou residenci znamenitě zvelebila; rozšířila hrad, dala vystavěti chrám sv. Ducha, nynější to katedrálu hradeckou, a městské hradby s věžemi. (Zemř. 1337.)

Osiřelý Hradec zase oživl po smrti Karla IV., když jeho vdova Alžběta patnácte let zde sídlila, až r. 1393 zemřela. Rozená jsouc kněžna Pomořská, byla čtvrtou manželkou Karlovou, a zanechala Hradci rozličné vzácné památky. České nápisy na jejím pásu („Na tom světě žádná jiná“), jakož i na lžicích nasvědčují upřímné lásce k českému jazyku. Alžběta Pomořská prý měla podivuhodnou sílu v rukou, tak že někdy pro zábavu hostí manželových silné železné podkovy, nože a pancíře všem na odiv prolamovala.

Dcera její Anna se provdala za anglického krále Richarda II. Spanilomyslnosť, šlechetnosť a učenosť její vysoce chválí dějepisci angličtí. Blahodárným vlivem svým dosáhla odpuštění pro účastníky spiknutí Wata Tylera, krutě stíhané, odkud se jí dostalo příjmení „dobré králové“. Nepřestávajíc ani napotom býti dobroditelkou lidu a jsouc sama vysoce vzdělána a rozličných jazyků znalá, pečovala o povznesení a rozšíření vzdělanosti a osvěty v národě anglickém i tím, že dala překládati písmo svaté na jazyk anglický. Původci náboženského hnutí anglického, Wiklefovi, z jehož spisů do Čech rozšířených též M. Jan Hus některé bludy čerpal, život zachránila.

Králové Anně přičítají také zavedení některých nových způsobův a mód v Anglii, na př. ženského sedla a špendlíků, jimiž nyní Angličané po milliardách zasypávají trh světový. Richard II. prý miloval Annu tak vroucně, že v šílenosti zármutku poručil palác Shenský, kdež 1394 ve mladém věku skonala, se zemí srovnati.

Častějšími styky národa českého s Angličany prostřednictvím králové Anny, rozšířeny jsou kacířské spisy Wiklefovy do Čech, kde beztoho již se ozývali hlasové o nutnosti povznésti mravnosť. Touha po odstranění mravní nákazy jala též Češky. Kázání Waldhauserova a Miličova učinila takový dojem, že nejen zrušena jest peleš rozkoši, řečená Benátky a přeměněna ve klášter Magdalenek v Praze, nýbrž že měšťky pražské, zříkajíce se marnosti světské, odkládaly hedbáv, zlatohlav a všechen šperk, vracejíce se k největší prostotě a pokoře křesťanské.

K nejrozhodnějším horlitelkám pro opravy ve společnosti a v obnovení mravnosti a křesťanských ctností patřila Anežka Štítná ze Štítného, miláček to výtečného filosofa Tomáše ze Štítného, kterýž v ní spatřoval nejzvedenějši svou žákyni. Majíc dům hned vedle kaple betlémské, kdež M. Jan z Husince kázával, trávila život se stejně smýšlejícími nábožnými pannami na modlitbách a dobrých skutcích, stýkajíc se se ctěným mistrem a kazatelem, jenž snad pro ni a její družky napsal mravoučný svůj spis „Dcerka“. Též vdova Václava IV., králová Žofie, jsouc vladařkou českou, velmi šetrně se chovala k husitům a husitkám, majíc na paměti někdejší přízeň oblíbenému zpovědníku svému věnovanou. Husitky napotom ani boje za víru svou se nelekaly; na Vítkově (nynějším Žižkově) pomáhaly stavěti sruby a hradby a bojovaly pod Žižkou jako pravé rekyně; i jiných bitev se súčastňujíce bývaly husitky písmařky tak dokonalé, že Aeneáš Sylvius (Pius II.) jejich znalosť písma svatého kněžím vlaským za vzor vystavuje. Viktorin Kornel ze Všehrd nemálo si libuje v hrdinství žen českých, připomínaje s chloubou a hrdostí, že nejen za Libuše, Vlasty a Šárky mužností, statečností a silou ve válkách, což se zřídka u žen nachází, mužům se rovnaly, nýbrž i za válek husitských německých (prý) mužóv byly sú statnější a pomáhaly všecky Němce ze země české vypleniti.

Přesvědčivše se, kterak Češky u veřejném životě bývaly věrnými družkami mužů, sdílejíce statně jejich osudy, přihlédneme poněkud k životu soukromému, ku postavení žen v rodině, v literatuře, v umění výtvarném a ve právu českém.

Tážeme-li se, jak české dívky a ženy milovaly a milovány bývaly, najdeme odpověď v rukopisu Královédvorském, jehož ženské písně pocházejí od básnic jemného, něžného citu, mysli velmi poetické. V „Kytici“ se jeví snivosť dívčího srdce, probouzejícího se k životu. Po vodě k děvě pluje kytice z viol a růží; jme se kytici loviti a spadne ve chladnou vodici. Přemýšlejíc o tom, kdo květiny sázel, kytici uvil a ve vodu pustil, vzdychá roztoužená, že by jemu na vzájem dárky své věnovala — prsten, jehlici z vlasův a vínek s hlavy. Jak velice milovaly Češky ode dávna květiny, jak pečlivě si je pěstovaly, o tom národní písně s dostatek svědčí.

V „Jahodách“ líčeno dobrodružství bujné dívky, mladostí a radostí překypující. Sbírajíc v lese jahody zadrhla si trn v bělitkou nožicu. V tom nářku jejím přiblížil se jezdec, uvázal koně, objal děvu, přivinul k srdci, poceloval ústa — a bolesť byla zapomenuta. Nato ji v náruči domu dopravil. Charakteristická pro povahu děvy české jest roztomilá prostosrdečnosť, smíšená se čtveračivou dovádivostí, jež se obráží ve slovích zmilitky: „Vezdy mi řiekáše máti: — Chovaj sě junoší! — Čemu se junoší chovati, — kdaž sú dobří ludie?“

Vzdechy z ňader bolem stísněných vysýlá děva v básni „Růže“. Přirovnává sebe k růži rozkvetlé, však pomrzlé a opadalé. Dlouho, předlouho, až do kuropění očekávala milence; usnula; zdálo se jí, že zlatý prstének svlékl se jí s prstu — však marně hledá prstének, marně očekává zmilitka.

V „Žežulici“ opěvá děva změny ve přírodě; jakby zrálo žitko v poli, kdyby vezdy jaro bylo, jakby zrálo jabko v sadě, kdyby vezdy léto bylo, jakby děvě těžko bylo, kdyby vezdy sama byla; jest to jakési dětinné filosofování, že nelze jen v lásce, v jaře života se kochati, než i o to dbáti, aby dívka sama nezůstala.

V „Opuštěné“ jest vylíčena žalosť dívky hořekující nade ztrátou rodičův a milence. Ni mi bratra, ni mi sestry, junošu mi vzechu.

Ve „Skřivánku“ jeví se bolesť milenčina, že jí odvedli milého na kamenný hrádek. Skřivánek se táže dívky, proč jest žalostivá; povědévši příčinu zármutku stěžuje si, že nemá ni pérce ni blánky ku psaní, pročež žádá skřivánka, aby drahého pěním pozdravil, že zde hořem nyje.

Jak něžná touha, jaký elegický ton vane z těchto písní, bezpochyby od dívek básněných!

Idyllickou lásku dvou milenců rozloučených a opět spojených líčí s příznakem naivní smyslnosti báseň „Zbyhoň“, kterou sice někteří kladou ve věk pohanský. V širém lese truchlí jinoch, jemuž loupeživý vladyka Zbyhoň milenku unesl, i vzdychá junoše po své drahé milé, po své drahé, předrahoučké. Vrkáním holuba, jemuž krahujec družku uchvátil, rozlítostněn a zároveň povzbuzen, pádí na hrad, mlatem rozrazí dvéře, mlatem hlavu Zbyhoňovu. Přijde nová radosť v junošino srdce, že svú krásnú děvu chová v silnú pažú. Holub letí v lesy, letí s holubicí semo, tamo; raduje se děva se svojím junošú, chodí semo, tamo, kam se jim tu zachce.

O vroucné lásce manželské bylo by lze podati mnohá svědectví; buďtež tu položeny pouze některé příklady a doklady. Jako zvláštnosť budiž uvedeno, že mezi manželkou a chotěm se mělo rozhodnouti na soudě božím, prohlásila-li žena, že od muže není na vzájem milována, že s ní zle nakládá a ji zapuzuje; kdo byl nalezen vinen, byl potrestán. (Si mulier proclamaverit, pari vice non amari, sed inclementer a viro suo affligi et profligari, detur inter eos judicium Dei, et qui inventus fuerit reus, solvat poenas rei. Decr. Bret. §. 4. Dle Jirečka, Slovanské právo.)

Vzorem choti oddané jest kněžna Vilburka. Když Eufemia, vdova knížete Otty Olomúckého, po smrti manžela svého se odevzdala v ochranu Konrada, knížete Brněnského, oblehl Vratislav, král český, r. 1092 Brno. Tu vyšla z Brna kněžna Vilburka, choť Konradova, a prosila o milosť muži svému tak snažně a s tolikými slzami, až obměkčila srdce královo. Jako současná královna Svatava tak přispěla i Vilburka ku smíru v rodě panovnickém.

Dojemně se jevila něžnosť lásky manželské tehdá, když ku konci května r. 1158 král Vladislav II. z Prahy vytáhl na pomoc císaři Fridrichovi I. proti Milánským. Za korouhví knížecí kráčelo prý vesele hlučící mladé mužstvo, zdržované jen od zarmoucených mladých paní, které ještě ze řad volaly své muže, aby jim daly políbení na rozloučenou, a podávaly jim k žehnání své malé dítky, kteréž prý po rodičích plakaly, příčiny nevědouce.

Jak výbornými pěstounkami a vychovatelkami bývaly české matky, toho na doklad buďtež připomenuty Lidoslava, matka sv. Ludmily; kněžna Dobrava, matka Boleslava Chrabrého; Střezislava, která odchovala církvi sv. Vojtěcha, pražského biskupa, jenž mezi Čechy, Maďary, Poláky a Prusy rozsíval slovo boží, a Radima, prvého arcibiskupa hnězdenského; Božena, matka Břetislava, českého Achilla; Konstancie, matka sv. Anežky a Dagmary, a mimo mnohé jiné Eliška Přemyslovna, jež sama jsouc vlastenkou věrnou, národu svému vychovala největšího vlastence a dobrodince Karla IV., otce vlasti. Ušlechtilé smýšlení, ryzí povaha, činy slavné, jimiž v té době Čechové slynuli, to vše zakládá se na pečlivém mateřském vedení, na zdárném vychování. Češky uměly odchovávati bohatýry, národovce, vlastence, světce a i cizině mnohé výtečníky; uměly vésti své dcery tak zdatně, že mnohé se staly okrasou svého národa, svého rodu. O vyšší školské vychování a vyučování nejplatnějších zásluh získaly si řeholnice; ve klášteřích nejčastěji vzdělávaly se šlechtičny a zámožnější dcerky měšťanské, v zátiší klášterním docházely v dospělém věku tyže klidu srdce a duše, mnohé nalezly tam i útulek a zaopatření.

Jak vysoce si váženo cudnosti, s jakou krutou přísností poklesky proti mravnosti trestány bývaly, o tom svědčí pověsti dotud zachované o zazděných šlechtičnách na hradech Rychmburce, Hasištejně a j.; ve Lnářích se zachoval náhrobní kámen s nápisem: Hic jacet Domina Anna Pobudiana aetatis suae 25. mortua 1256 et sepulta est anno 1754. Řečená šlechtična, dcera tehdejšího majetníka panství lnářského, dopustila prý se poklesku, začež od rozhněvaného otce přese všechny prosby za živa zazděna byla. Při bourání staré kaple prý nalezena její kostra, načež pohřbena v novém chrámu.

Ovšem trval též v době křesťanské obyčej pohanský a nanejvýše nelidský, při nových stavbách dítě aneb čistou pannu některou zazditi v novou budovu, pročež bývá nesnadno rozhodnouti, ze které příčiny kdy zazdění se stalo.

Než odvraťmež se již od zasmušilého úkazu té příšerné pověry k jinému utěšenějšímu zjevu, k obrazu plnému jasu a plesu, k staročeskému sedání, slavnosti to, při níž ženy a dívky, obdivujíce se statečnosti zápasníků, přítomností svou rozohnily bojovnosť i odvahu, pohledem a na konec cenou odměňovaly vítěze.

Báseň „Ludiše a Lubor“ rukopisu Královédvorského podává obraz staré národní rytířské hry, sedání; byla složena za doby Přemysla Ottakara II. (1253—1278), kdy z ciziny do Čech byly zaváděny nové rytířské hry, turnaje či klání.

Zálabský kníže měl jedinou dceru Ludiši, jemu a všem velemilou. Ta dci na div sličná byla, krásně urostlého těla, líce měla bílé, na lícech kvetly ruměnce; oči měla jako nebe jasné a po její bílé šíji vlasy zlatostvúcí vějú u prstencěch skadeřeny. Chtěje dceř pobaviti ustrojil kníže druhdy hody. Přišedše páni a poklonivše se knížeti, kněžně a lepé dceři, zasedají za předlouhé stoly; byvše pohoštěni zvěřinou a medovinou, jsou od knížete vyzváni osvědčiti v sedání svou obratnosť. Poklonivše se opět odcházejí za hlaholu trub i kotlů. Na širé louce přede hradem sedí na krásném pavlánu kníže se starosty, kněžna se zemankami i Ludiše s děvicemi. Nejprve naznačil zápasníka kníže, po něm kněžna, posléze vybízí Ludiše zamilovaného sobě Lubora k zápasu, a ten Bolemíra vyzývá. I vsedli na koně a hnali proti sobě napřaženými kopími; Bolemír se s koně svalil, štít mu daleko odletěl, i odnesou jej chlapi ze dráhy. Zavzní hlahol trub i kotlův. Lubor ještě zvítězil nad Rubošem a vyzývá pak za hlaholu trub i kotlů zemany vůbec k souboji. Tu vystoupí hrdý Zdeslav; tak se nyní hnali proti sobě, že vrazili hlavama v sebe, až oba s koní spadli; ruče dobyvše mečů zápasili, až Lubor protivníkovi přílbu (helm) rozsekl, meč vyrazil a Zdeslava povalil. Vítězný Lubor veden k pavlánu před kněžnu a Ludišu, kteráž jemu za hlaholu trub i kotlů věnec z dubového listí staví na hlavu.

Co do domácnosti, způsobu života i společenského mravu jest nám ovšem rozeznávati rodinu šlechtickou a rodinu nižších stavů. Šlechtična žila obyčejně na hradě, vzdálena jsouc ruchu a nepokoje městského. Tu dohlížela v domácnosti, chovajíc při cudném pásci nožík, klíče a měšec; sama předouc dohlížela zase někdy ku předoucí čeledi. Vyjela si též i na komoni, buď na procházku nebo na lov se sokoly k tomu ochočenými. Oblíbené u Francouzův a Němců básně romantické čítaly jen nejbohatší Češky, ano pro veliký náklad nesnadno bylo si je opatřiti. Tu kochaly se v dobrodružstvích a dojemných příbězích Alexandreidy, Tristrama, velikého reka, Tandariáše a Floribelly, Štilfrida a Bruncvíka a j. v.

Od časů krále Václava I. (1230—1253) šířila se také mezi českou šlechtou služba milostná, ono přemrštěné ctění, ba zbožňování paní, jak ženám pak říkali. I zde učila se pážata ve službě paní dvornému, uhlazenému chování a společenskému, lahodnému obcování, i zde slúžil rytíř s velikú túhú vyvolené paní, srdce svého králové, skrývaje se s jménem jejím, aby klevetníci nepošpinili pověsť její. Heslo francouzských rytířův objasní základní myšlénky romantiky: „A Dieu mon âme — Ma vie au roi — Mon coeur aux dames — L’honneur à moi.“

Václav I., jenž sám milostné písně skládal a dobrodružství v lásce, dvorné slavnosti i službu milostnou na odlehlých hradech svých Zvíkové a Křivoklátě vyhledával, jakož i Přemysl Ottakar II., velmožný, nádherymilovný král, chovali při dvoře svém zjezdilé rytíře, jako Ojíře z Friedberka, pořadatele turnajův, a dvorské či milostné básníky, na př. Reinmara ze Zvetra (1220—1255), Bedřicha ze Sonnenburka (1250—1275) a j. v.

Blouznivý pan Oldřich z Lichtenštejna, který z lásky k cizí paní, jíž sloužil, prst si dal useknouti a kus pysku uříznouti, podnikl r. 1228 z Benátek vlaských, jsa přestrojen za bohyni Venuši, jízdu Lombardií, Korutanskem, Krajinou, Štýrském a Rakousy až do Čech, vyzývaje všecky rytíře na souboj. Listem svým posýlá Venuše bohyně rytířstvu v Čechách usedlému pozdrav svůj, oznamujíc, že v 29. den pouti své se ocítí na druhém břehu Dyje (prý) v Čechách, kdež jízda se ukončí. Svá dobrodružství na této cestě vypsal pak obšírně. Léta 1246 podnikl (prý) Lichtenštejn jako král Artuš druhou jízdu svou Štýrském a Rakousy do Čech.

Že se takové a podobné přepjatosti mnohým v Čechách nelíbily, lze souditi z výroku výše řečeného Reinmara; mrzel se totiž, že prý mimo krále si ho nikdo neváží, a odešel proto do své otčiny. S vlasteneckou nevrlostí a nechutí se zmiňuje o turnajích i o službě milostné za krále Jindřicha Korutanského (1307—1310) Dalimil ve hlavě 102. své kroniky. Toho času posýlaly prý šlechtické slečny rytířům rozličné trety (chrústy), jako pásky v barvách svého erbu a t. p.; rytíři pak častěji cizím paním sloužili; i bylo toho více, ale básníka mrzí o tom mluviti. (Tehdy sě jechu bez popruhóv kláti, — a panny jim za dar počěchu chrústóv sláti. — Jechu sě ciuzím paním slúžiti: — toho bieše viece, ale mrzí mě i mluviti.)

V básni „Rada otce“ synovi ze XIV. století se odporučuje jinochovi ctíti všechny dobré paní, jim sloužiti stále a věrně; ale k tomu se dokládá:

Važ sobě od panny přízeň za zlato
i také nad drahé kamení,
žeť proti tej dražší není
jedna věc na všem světě.

A dále jej napomíná, aby

Dobrých paní cti hledaje, ale v svém srdci
jedinkú maje, do smrti jí a s vierú slúžil.

Ve Tristramu slouží rytíř se zbožím a tělem pannám a paním; v Tandariáši mládenec „slúžieše jí s snažnú službú — z jitra ráno i každú dobú — byl jest hotov službě její. — V zlatnici vodu maje — před komnietú vždy stoje, — až by Floribella vstala a se ihned umyla.“

Velice ohnivým a stálým, ale nešťastným ctitelem své milenky byl Ludvik Tkadleček. On a milenka jeho Adlička žili po r. 1378 u dvora císařové a králové Alžběty Pomořanské ve Hradci Králové. Byla Adlička krása věku svého, pro kterouž, když se za jiného provdala, Tkadleček své neukojitelné hořekování počal a milenku svou, krásu i ctnosti její pérem svým, jež od svého jména člunkem tkalcovským nazývá, zvěčnil v rozmlouvání mezi žalobníkem a Neštěstím.

Milostných písní dosti mnoho ze druhé polovice XV. věku se zachovalo; některé z nich pod názvem staročeská svítanička jsou vydány, ježto milenci až do svítání v milostném blouznění trvali. Ač jsou co do času pozdější přece duchem svým, tím přídechem služby milostné, náležejí semo. Neboť v básni „Nesnáze lásky“ básník patrně naráží na tajnou milosť milence k cizí paní: „Přečekaje vše zlé stráže, — puojduť k milé, hrdlo váže;“ a dále pak „Tiem spieváním, tiem voláním — ubudich tu krásnu paní.“ Také ty obavy před klevetníčky ukazují, že tu nejmilejšie paní miluje tajně a skrytě.

Na ukázku prostinkého a spíše z nelíčeného citu se prýštícího básnění stůj zde kratinká básnička z téže doby ve Výboru z lit. české, nadepsaná „Čeho třeba k milování“:

Milování bez vídání — jakožto noc bez svítání
a vídání bez mluvení — jako role bez osení.

Zavítal-li na hrad toulavý pěvec, jenž pěním básní milostných a přednášením rytířských příběhů se živil, přerušena byla jeho příchodem příjemně obvyklá jednotvárnosť všedního života. Ještě hlučnější a pestřejší život nastal, kdykoli zavítali na hrad hosté k lovu, kdykoli byla šlechta od krále sezvána ku dvorským slavnostem, jako k slavným sňatkům, ke korunování aneb pouze k rytířským hrám a kratochvílím. Již přípravy k podobným slavnostem vymáhaly mnoho práce a nákladu; kromě vlastního nádherného oděvu vyšívaly paní zlatem a stříbrem prapory a pásky, aksamitové kabátce rytířům a hedbávné krovy čili čabraky koním, vykládajíce též erby a jiné obrazy perlami a drahokamy.

Vedle staršího národního sedání vešly později cizí turnaje či klání v obyčej. Starší ty domácí zápasy byly výše již popsány; pozdější turnaje konány způsobem podobným, toliko s větší nádherou a okázalostí co do zbroje a oděvu; cenu mnohem skvostnější, zlatý řetěz na šíji, zlatý pohár dostával vítěz tolikéž z rukou krásné urozené dívky aneb sličné paní, v jejíž společnosti zůstával i při následující hostině. Když r. 1297 král Václav II. byl korunován, zbudován na nynějším Smíchově, tehdáž ještě nezastavěném, veliký dřevěný palác, jehož stěny byly potaženy drahocennými, pestrými sukny a látkami zlatem protkanými; při tabulích tu hodováno, načež následovaly turnaje, tance, zpěvy a jiná veselosť; takové množství šlechty se sjelo, že čítáno koní na 191.000.

Proti tanci sice mravokárcové již před věky mnoho namítali, ano i velmi horlili, avšak vždy nadarmo. Lépe prý jest orati, než v neděli tancovati, neb kdo rádi tancují, své tělo ďáblu ofěrují.

Neméně rozhodně bylo bojováno slovem a písmem proti líčení; líčená tvář, toť prý ďáblův vafnrok; žena ulíčená, která v tanci zpívajíc obočí vztahuje, závoj poopravuje, velmi mile se usmívá a laskavě vzhlídá — toť prý ďáblova volavka (Báseň mravokárná, Desatero kázání Božích ze čtrnáctého věku).

Ostatně musíme takové a podobné výroky, jako ku př. o smilstvu, že prý „mezi mužmi hříchu mnoho, — avšak v ženách více toho“, na pravou míru uvésti jednak výrokem přísného zajisté a v době přece dosti zkažené žijícího Husi, jenž výslovně praví, že ctnosti a věrnosti více při ženách než při mužích jest, jakož i uvážením, že před věky leccos za hřích jmíno, co nyní za věc úplně dovolenou se pokládá. Blaze době, která mohla na příklad za hřích pokládati, když vdova podruhé se provdala.

Tak vypravuje básník týchže Přikázání, kterak prý svodnice, ďáblovy to zahradnice, nesou šlojíř neb záponku na prodej, přitom tajně se děje trh o koupi hříšnou.

Podobně prý se dělo i s mladou, sličnou vdovičkou. Jinoch jeden neženatý miloval tu ctnou vdovičku; k otázce jeho, chce-li s ním v manželství býti, odpověděla ona, že slíbila do smrti vdovou zůstávati. Ubohý jinoch hořem bez mála svadl. Tu uzřela ho ona baba slibujíc jemu pomoci. Tři dni nekrmila svého psíka, načež mu dala chléb s hořčici; i šla s nim ku vdově, kdež velice slzel. Vdova si ho povšimla a tázala se po příčině psíkova pláče. Stará baba štkajíc vypravuje, že ten psík jest její vlastní ovdovělá, vdáti se nechtící dcera, z trestu ve psí tvář proměněná. Vdovička ulekši se změnila svůj úmysl a baba vzavši od obou snoubenců dary sňatek zprostředkovala.

Veliký mudrc Tomáš Štítný pojednávaje o vlastnostech moudré a pokorné hospodyně žádá na ní hlavně patero věcí, jimiž prý může způsobiti, že ji manžel bude milovati. Některé ženy prý sice k témuž účelu provozují čáry a kouzla, ale toho netřeba a jest to s ďáblem. Hospodyně 1. cti tchána a tohyni, vůbec příbuzné mužovy; 2. miluj svého muže vroucnou a stálou milostí; 3. buď snažliva při čeledi; 4. přihlížej v domácnosti, ku příbytku: „aby dům šereden nebyl, neumeten jako svinec“; 5. aby se ve všem střehla zlého slova, „mezi jiným střež se opití, střež se svárů“.

Hospodyně helmbrechtná, t. j. žena hrdá a lehkomyslná, jež se líčívá, příliš se šperkuje a strojívá, jest dle Štítného hospodyně, která se chce mnoho chechtati, mnoho šeptati s jinými a klamati, po oku na ně vzhlédajíc a vždy chce seděti na okénci, jako cílem se učiníc, aby na ni každý hleděl.

Líčí se a strojí se svým drahým rouchem i vší postavou ke skokům a tancům; a to ne pro muže činí, ale aby vesele mohla skákati na masopust neb na posvícení, aby se líbila mladým bláznům a takovým potvorám, jakož jest sama. I musí prý lichviti, krásti, vylstiti a před svým mužem kryjíc shromažďovati sobě. Tak vypadaly koketty asi před 500 lety.

V kruhy řemeslnické, kdež ženy pracovité pilně při živnosti pomáhaly, uvádí nás básník-satir o řemeslnících ze XIV. století. O krčmáři se tu praví, že prý krade se ženou i s děvkou nedávaje pravou míru svého pití; hřeší také jako lazebníci přechováváním zlých žen (nevěstek) a kostečníků (hráčů).

Pekaři pomáhá žena těsto zadělávati napomínajíc jej, aby z něho mnoho koláčů nadělal; slané, dobře pečené koláče s pěknou kůrkou nesou na trh. Když pak sprostný sedláček koupiv za haléř koláč překrojil, uzří v něm přehrozné díry, až by v ni vložil tři pěsti.

O ševcích šla pověsť, že svým ženám lají. Když jednou žena muže svého ševce napomínala, aby více nehrál a svých dítek pomněl, slíbil, že jí dá peníze utržené za čtvery škorně. I jdou spolu na trh prodávat; vykonavše to zastaví se v krčmě, kde muž začne s krčmářem v kostky hráti. Když skoro všecky peníze prohrál a poslední groše vsaditi chce, žena ho napomíná. Tu oba muži ji zakřikují; krčmář vece: „Buď kázána paní, neb budeš svázána!“ Načež když vše prohrál a rozumná žena ševci kostky vytrhla, rozhněval se na ni a surově s ní nakládal: „da jí poliček dlaní, tu ji přes stol za vrch skloní, div že jí hlavy nezlomí, poče ji tlačiti nohú, ana úpí k živu Bohu“. Na to jdouce smíří se; manžel počne své ženy, své milé ženy prositi za odpuštění a smířlivá ta dobrá, hodná žena jemu odpouští. „Tu sobě vše otpustista — a dobrá přietele bysta.“ Jest ostatně nutno si připomenouti, že i tu básník-satirik co do stínův asi dosti hrubě nadsazuje.

Ve příčině zábav měštky a selky mívaly své zvláštní radovánky. Na venkově zachovávaly selské dívky své zděděné obyčeje, hry, slavnosti, tance, zpěvy; chodily na přástky, připadaly maně na nové písně a pěly je na polích při plení lna, při obžinkách, na lukách při senoseči i při kolovrátku. Svatby, křtiny, pohřby, pouti a posvícení bývaly událostmi života společenského; tolikéž i jarmark poskytoval milou zábavu. Městky mívaly pestrou podívanou na sjíždějící se šlechtu při rozličných slavnostech, dívaly se rády turnajím, maškarním průvodům o masopustě, dívaly se hrám vánočním a pašijovým, bavily se komickými částmi těchto her, jakkoli bývaly ony, soudíme-li dle Mastičkáře, dle novověkého vkusu až příliš drastické. O kuchařském umění pražských měšťanek soudíme dle pana prof. Tomka (Dějiny města Prahy, II.), že již tehdáž hospodyně české svou dovedností v kuchařství vynikaly. Z krmí chutně připravených již ve XIV. století se uvádí polívka a omáčky; kyselo a kapalice; jitrnice, klobásy a jelita; rozličné pečivo, jako calty, koláče, pirohy, makovce, vdolky, mazance; dále podávány při hostině všeliké konfekty, tehdáž obyčejně od lékárníků prodávané. Hojnosť drůbeže, zvěři, ryb a jiných plodin, v tehdejších Čechách větší než nyní, skytala hospodyním příležitosť libého střídání pokrmů. Knihy kuchařské známy jsou teprve z dob pozdějších.

Bylo již výše řečeno, že služba milostná byla hlavně mezi šlechtou rozšířena. Neboť měšťané, tuším, nehrubě o to stáli, ba nepřipouštěli ani, aby jejich ženám a dcerám rytíři s velikou touhou sloužili a jim na konec hlavy pomátli.

Ve XIV. století zbožňoval jakýsi Šternberk na Mělníce měšťky tak nadšeně, že musil z města prchnouti. Když jel ze brány, jeho pěkná Annička v okénci stojíc velmi srdečně plakala. Za městem byl Šternberk od měšťanů přepaden a hrubě posekán. Když těžce poraněného do Mělníka přinášeli, proti němu panny a paní vyjely řkouce: „A vítaj Štemberku, náš sluho věrný! A já vám děkuji (odvece) panenky a paní; to mám pro pěknú Anničku, ješto mi dala perlovú tkaničku.“

Pokud se týče krojů, nestačí nynější úzký rámec k vylíčení jejich; musili bychom příliš daleko zabíhati, chtějíce jen poněkud popsati střídání módy ve kraji českých žen. Znajíce cizí, západoevropské šaty i střihy a měníce je dosti často, Češky ani v této věci pozadu nezůstávaly.

Spěcháme proto zmínit se ještě o jiných stránkách v životě a postavení českých žen.

Vynikajíce náboženskou horlivostí podnikaly Češky někdy pouť k svatému hrobu do Palaestiny, cestu to tehdáž zvláště obtížnou i nebezpečnou. Tak poručila paní Přibyslava, vdova po Hroznatovi, r. 1132 klášteru sázavskému, vykonavši cestu do Palaestiny, vesnici Hostivary. Roku 1214 odevzdala paní Anežka, vdova po Kunovi z Potvorova, chtějíc se znamením kříže vydati se do Svaté země, dědiny své Močidlce, Hluboké, Úplevice, Údražky, Srubný a Vladiměř klášteru plasskému, což král Přemysl Otakar I. schválním listem na její žádosť potvrdil (Dr. H. Jireček, Sl. právo). Doma zakládajíce chrámy a kláštery, oltáře, sochy a obrazy napomáhaly rozkvětu stavitelství, sochařství a malířství.

Mimo mnohé jiné buďtež připomenuty krásný chrám sv. Ducha v Hradci Králové a velkolepý arciděkanský chrám sv. Bartoloměje v Plzni; poslednější byl vystavěn okolo r. 1292 účinlivým přispěním několika zbožných měšťanek, zvláště pak paní Anny z Předbořova. Na Moravě založila královna Konstancia r. 1233 klášter cisterciánek v Tišnově, Porta coeli řečený, s překrásným chrámem slohu romansko-gothického.

Nejstarší pak památkou českého malířství jsou malovaná písmena a ozdoby v legendě o sv. Václavu (ve Wolfenbüttelu) r. 1006 pro českou kněžnu Emmu, vdovu Boleslava II. Pobožného, psané. Od kněžny Emmy se též zachovaly české stříbrné peníze, denáry.

Převzácné malířské dílo Pasionál abatyše Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II., z r. 1312 se chová v universitní knihovně v Praze. Táž kněžna abatyše zanechala skvostné dílo zlatnické práce, berlu z r. 1303. Potomně ve stoletích XVI. a XVII. přispívaly české ženy horlivě k pořizování nádherných maleb ve mnohých českých kancionalech.

Že pěstovaly Češky hudbu a zpěv, jak církevní tak světský, netřeba šíře vykládati; příležitosť ku cvičení se ve zpěvu chrámovém dána jim zvláště ve školách klášterních.

Ženy a dívky české hotovily rozličná roucha mešní a kostelní vůbec, mistrné práce u vyšívání. Samy královny české bavily se takovými umělými pracemi ženskými. Králová Juta, dcera Rudolfa Habsburského, manželka krále Václava II., sama si pilně práce hledíc dala pannám svým jedné tkáti, jiné šíti, ve všem jsouc jim učitelkou. Dcera její Václavovna Eliška Přemyslovna, potom manželka krále Jana, stala se následovnicí příkladu matčina, ba pravou umělkyní.

Mimo šlechtičny a bohaté měštky pěstovaly umělé vyšívání čili krumplování nejzdárněji řeholnice, ku př. svatojirské. Perlami vyšívané, sedm stop široké a tři stopy vysoké antipendium (závoj přední části oltáře) chrámu sv. Jodoka v Chebu jest (dle prof. Gruebra) provedeno mistrovsky slohem románským od klarisek, které v témž městě od r. 1268 měly klášter. Na dykytové půdě jsou různobarevnými sklenými perlami zobrazeny celé postavy některých svatých, hlavně pak světic božích.

Zbytky antipendia z téže doby románské chovají se prý v Nimburce; jest ozdobeno krásně provedenými květinami. V kathedralním chrámu hradeckém se nalézá ornát, snad z konce XIV. století, s pěkně provedeným, polovypouklým obrazem Spasitele na kříži.

Ve vývoj české malby působily Češky též svou vlastní, vrozenou krásou. Neboť umělci prvé české školy malířské věku čtrnáctého proto na obrazech svých tak krásné, ušlechtilé tváře zobrazovali, poněvadž v životě pořád hojnosť nejkrásnějších modellů před sebou vídali. Vždyť prý také pozdější slavný malíř Tizian v XVI. století tvrdil, že ideál ženské krásy, jejž v obraznosti choval, právě v Praze našel uskutečněným.

Zabývajíce se Češky také léčením,[2] tu v rodině, tamo i ve kruzích širších, častěji nadsazovaly, jsouce sváděny obecnou tehdáž pověrčivostí, léčivosť rostlin a sil přírodních domnívajíce se, že vskutku mohou čáry a kouzla prováděti.

Jedny samy sebe přeceňovaly; jiné od vrstevníků jsouce za kouzelnice jmíny, podléhaly pověrám, ba upadaly ve přepjatosť, blouznivosť, ba ve třeštivosť.

To vše se dělo právě z nedostatku hlubších a širších vědomostí o přírodě v době, kdy mnohdy i nebezpečno bývalo ženě, míti vědomosti léčitelské; tyto nedovedly rozeznávati od čarování, zaříkání, věštění, připravování čarovných nápojů lásky a t. p. Mnohé zkušené a moudré ženy české byly nevinně a mylně jmíny za čarodějky, ač v těchto dobách nebyly alespoň tak krutě pronásledovány, jako se dělo ponejvíce v XVI. století, kdy bývaly páleny a jinak odpravovány.

Již Kazi, dcera Krokova, byla od lidu pokládána za kouzelnici, ježto znala léčiti a vynikala znalostí přírodních sil; po smrti její mívali Cechové, když se něco ztratilo a nebylo naděje k nalezení, přísloví, že by to ani Kazi neuhodla. O věštkyních ve válce Neklana a Vlaslava bylo též výše zmíněno.

Dle vypravování Dalimila v kapitole 31. měla také Přibyslava, sestra sv. Václava, „svatá dívka“, zjevení, podobně (kapitola 80.) projevuje poustevnice Trubka r. 1227 predikateřům (dominikánům) v Praze vůli sv. Klimenta, kde se mají usídliti.

Léta 1253 zemřela Zdislava, dle Dalimila svatého života žena: pět mrtvých (prý) Boží mocí vzkřísila, mnoho slepých prosvětila, chromých, malomocných uzdravila i nad jinými pracnými veliké pomoci činila.

Blouznivé přemrštěnosti naháčů čili flagellantů, kteří roku 1259 z přepjatosti tělo své do krve mrskali, hověly též některé Češky; ve hromadě chodíce tepaly obnažená těla svá. (Dalimil, Naháči kap. 90.: Paní, v svém plucě chodiec, též činichu.) Jiné blouznivé kacířství, v němž súčastňoval se jakýs lékař Richard, učení Valdenské a Albigenské nacházelo r. 1318 v Praze některé vyznavačky. Odpírajíce moci papežské a nejsvětější trojici páchaly v nočních schůzkách ve svých skrýších ohavné smilství, načež bylo v Praze čtrnáct kacířův obojího pohlaví upáleno.

Z potomních dob hojně zpráv tištěných i rukopisných o čarodějkách jest po ruce.

Jsouce jazyka svého národního milovny vydávaly některé české paní již ve XIV. století a na samém začátku XV. věku české listiny právní. Tak sepsala či dala napsati po česku (dle Památek p. Fr. Dvorského, pramene to pro pozdější doby hojného a výborného) odkaz Markyta, vdova po Jindřichu z Hradce, sestra jeptišek kláštera krumlovského, řádu sv. Kláry (na Krumlově r. 1365). Jiné národovkyně z téže doby dle téže sbírky byly Anna ze Šternberka, rozená kněžna opavská i ratibořská (poslední vůle na Šternberce Moravském r. 1398), rakovnická obyvatelka paní Klára (tržní smlouva v Rakovníce r. 1408) a bohabojná i dobročinná Peltrata ze Štítného, sestra Tomáše ze Štítného, jež založila nadaci pro augustinianský klášter třeboňský (v Třeboni r. 1414).

Velmi skvělou stránkou vzdělanosti české jest postavení žen v právu domácím, kdežto dle práva římského a německého dívka z moci otcovské neb bratrské přecházela v moc manželovu, jsouc vlastně po celý život svůj pod poručnictvím a nikdy nejsouc zcela svéprávnou, bývala Češka v základě rodového zřízení rovnoprávným členem rodiny. Ženy české měly dle práva českého táž práva co muži a mimo ta ještě jistou přednosť před pohlavím mužským.

Porušení osobní volnosti a pohanění ženy bylo trestáno velmi přísně. Únosba či unesení dívky bylo trestáno i tehdáž, stalo-li se se svolením unesené; bylo-li proti její vůli, mohla únosci stíti hlavu vlastní rukou. Ženy byly svobodnými majetnicemi statků a dědin, jako muži, i směly s nimi nakládati plným právem dědickým či vlastnickým.

Při dskách zemských býval, dle Všehrda, obyčej, že ačkoliv žádný z pánů ve dskách pánem se nepíše, kromě krále, pána vší země, však manželky pánů, vladyk a jiných i chudých lidí, té zvláštnosti užívají, že paními se ve dskách zřetelně a zejména píší.

Práva Starého Města pražského ukládají purkmistrovi, aby kněžím a ženám stejnou poctu prokazoval: „Kdyby kněz, paní anebo která kolivěk žena, buďto i úředník do rady přišli, purkmistr má jich tím poctiti a kázati jim sednouti.“

Věno, t. j. jmění od rodičů nevěstě odevzdané bylo rozeznáváno od obvěnění, daru to od manžela pocházejícího. Věno panino hájeno povýtečně ve právu českém, tak že právo k věnu šlo přede všemi požadavky. Ženy české mohly též býti poručnicemi. Při soudu božím, kdež dle domnění tehdejšího sám Bůh rozhodoval o vině či nevině obžalovaného, mohly panny a vdovy, chtějící se v sedání soudním bíti, státi mečem a štítem ozbrojeny nahoře, jen šraňkem obmezeny, kdežto obžalovaný vrah stál až po pás v jámě.

Žena když muže svého pohnaného, byť i vraha, objala, neb svým rouchem jej přikryla, poskytla téhož útočiště či asylu, jehož cizímu jen králová česká skytati mohla a kteréhož právo české uznávalo.

Když člověk urozený ženu chudého řádu pojme, jakož se to často přihází (dí Všehrd), buď městskou nebo sedlskou, může jí věno do desk vložiti, neb řádu povýšila skrz muže; neboť žena se po muži šlechtí, ale muž po ženě nic, jako děti ne po matce, než po otci. Nebylo-li synů, přešlo dědictví plným právem na dcery.

Tak velice příznivé a vysoce čestné bývalo postavení žen v právu českém.

Jakkoli tu mohly prozatím jen kusé zprávy o činnosti žen českých a o jejich postavení podány býti, přesvědčili jsme se, tuším, přece již s dostatek, že Češky zaujímaly v dějinách národa svého místo tak důstojné, jako ženy u kteréhokoliv vzdělaného národa; že Češky šíříce slávu jména českého i daleko za hranicemi vlasti přinášely jiným národům mír, osvětu a požehnání! Je-li tudíž postavení žen v národě měřítkem jeho kultury, tož náleželi Čechové k národům jak nejslavnějším tak i nejvzdělanějším.


  1. Z pramenů, jichž bylo užito, vděčně připomínáme: Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský; Dalimilova Kronika Česká: J. E. Vocel, Pravěk země České, V. V. Tomek, Děje království Českého a Dějepis města Prahy; Dr. H. Jireček, Slovanské právo v Čechách a na Moravě; Výbor z literatury české; některé Články časopisu Musea království českého i Slovníka Naučného; V. Kienberger, Ženy české v době pohanské (Feuilleton Moravské Orlice): Fr. Dvorský, Staré písemné Památky žen a dcer Českých; J. E. Vocel, Grundzüge der böhmischer Alterthumskunde; L. Scheyer, Die Schriftsteller Österreichs; a j. v.
  2. Že i v pozdějších dobách tím se zabývaly, plyne jednak z potřeby samé na osamělých hradech a vesnicích, dále seznáváme to z dedikací podobných spisů.